Souvislosti rozvoje jazyka s rozvojem společnosti

     Při pronikání křesťanství na naše území se u nás v 9. století uplatnila latina

a především staroslověnština, která byla prvním slovanským spisovným jazykem. Staroslověnské období u nás trvalo déle než 200 let. (od 10. stol. latinka v češtině).

Po vyhnání slovanských mnichů ze Sázavského kláštera r. 1097 byla na našem území

po jistou dobu kulturním jazykem latina.

     První písemné stopy českého jazyka lze najít jako vpisky jednotlivých českých slov, slovních spojení a vět v latinských rukopisech z 11. – 12. stol.

     Latinská zakládací listina kapituly litoměřické z r. 1057 obsahuje český přípisek z poč. 13. stol. Je to nejstarší písemně dochovaná česká věta. Je psána jednoduchým pravopisem, tzv. primitivním = některá písmena byla mnohoznačná, protože čeština narozdíl od latiny měla více hlásek než písmen. V primitivním pravopisu se hlásky, které měla čeština proti latině navíc, označovány písmeny pro hlásky zvukově nejbližší. Byla tedy některá písmena mnohoznačná. Písaři se později snažili tento nedostatek odstranit tím, že k označení hlásek, které měla čeština proti latině navíc, začali užívat tzv. spřežky, tj. spojení dvou nebo více latinských liter. Tak vznikl pravopis spřežkový. (některé hlásky se vyslovovaly nebo psaly jako 2 písmena: cz = č)

     České texty se až do konce 13. stol. vyskytují jen zřídka. Z té doby se jako vzácné památky dochovaly písně Hospodine, pomiluj ny a Svatý Václave.

     V souvislosti s hospodářským, politickým a kulturním rozvojem našich zemí ve

14. stol. se rozvíjí i spisovná čeština, která se z klášterů a z církevních kruhů vůbec šíří i na královský dvůr, k šlechtě a k měšťanstvu. Obohacuje se slovní zásoba a rozvíjí se i skladba. Od počátku 14. stol. se v češtině píší básně, od pol. 14. stol. i próza.

     Na počátku 15. stol. husitské hnutí vede k počeštění měst, k uplatňování češtiny ve veřejném životě, v literatuře, která se v široké míře obrací i k měšťanům a řemesl-níkům, a v bohoslužbách a kázáních, při nichž se s vyspělou češtinou seznamují také široké vrstvy.

     Velkou pozornost věnoval českému jazyku sám Jan Hus. Když se ve svých kázáních obracel k lidu, užíval živý jazyk, zbavený zastaralých slov. Místo pravopisu spřežkového navrhl tzv. pravopis diakritický – užívání rozlišovacích znamének. U písmen pro samohlásky užíval čárky a u písmen pro souhlásky užíval tečky (nikoli háčky),

např. ktoz, budes, ceské.

     V období humanismu, s rozvojem hospodářského, kulturního a společenského života, se výrazně rozvíjela i čeština. Pronikla do škol, do úřadů a do soukromé korespondence,(dokonce se stala mezinárodním jazykem užívaným např. v Uhrách

a v Polsku). Čeští humanisté jazyk v česky psané literatuře vědomě obohacovali o nová slova (zejména přejímáním z cizích jazyků) a rozvíjeli větnou stavbu (- po latinském vzoru dlouhá souvětí).

     Velký význam při rozvoji a ustalování českého jazyka měl rozvoj knihtisku.

16. stol. a na poč. 17. stol. bylo tak vydáno i několik mluvnic (Vavřinec Benedikt z Nudožer) a velkých slovníků (Daniel Adam z Veleslavína)

     Za nejdokonalejší se pokládá jazyk Bible kralické (vyšla v 6 svazcích v letech 1579 – 1593), byl však už v době jejího vzniku poněkud archaický vzhledem ke stavu mluveného jazyka v Čechách. (Čeští bratři totiž nepřijali do Bible změny, k nimž v češtině došlo v 15. a 16. stol., a užívali nadále podoby typu dobrý, svému, on místo novějšího dobrej, svýmu, von.)

Bratrský pravopis (vznik 1579) se poněkud odchyloval od pravopisu Husova

a platil za oficiální až do obrození. (Místo teček nad písmeny C, Z, R píší už háčky, ale pro Š se užívá spřežka b (- ostré S); hláska J se píše písmenem G, ale dvojhlásky AJ, EJ se píší AY, EY; hláska V se označuje písmenem W, písmeno V označuje hlásku U na začátku slova; délka samohlásek se označuje čárkami, avšak dlouhé Í se označuje písmenem J; po C, Z, S a ve spojce I se píše vždy Y.)

     Rozvoj spisovné češtiny se zpomalil po bitvě na Bílé hoře (1620). V 17. a 18. stol. se snižoval počet lidí, kteří užívali spisovný český jazyk. Česky mluvil převážně venkovský lid a nižší vrstvy ve městech. Česky psaná literatura se nakonec omezovala jen na spisy náboženské. Na venkově se český jazyk zachovával v nářeční podobě

a uchovával se také v bohaté lidové slovesnosti. Ve spisovném jazyce se uplatňovaly především vlivy němčiny (proti tomu brusiči).

     Nové období spisovné češtiny začalo v době obrozenecké, na konci 18. stol.

a v 1. pol. 19. stol. Zrušení nevolnictví v roce 1781 umožnilo hromadné stěhování českého obyvatelstva z venkova do měst, kde jim poskytoval práci vznikající průmysl. Tím byl posilněn český živel v poněmčených městech a tak vznikl jeden z důležitých předpokladů pro obrození naší národní kultury.

     Josef Dobrovský – autor vědecké mluvnice češtiny, která měla dlouho vysokou autoritu (- Podrobná mluvnice česká). Navázal na vyspělou češtinu Bible kralické, upravil však bratrský pravopis, a to tak, že se po C a ve spojce I začalo psát vždy měkké I, po S, Z podle analogie (= podobnosti) I nebo Y: 1. p. páni – psi, 4. a 7. p. pány – psy. (Německo–český slovník –2 díly– přejímal slova z polštiny)

     O sepsání a podstatné obohacení slovní zásoby českého jazyka ve všech oborech (slovy nově utvořenými a slovy přejatými z jiných slovanských jazyků – ruština) se zasloužil Josef Jungmann se spolupracovníky. Vydal pětidílný Slovník česko-německý (pro německý výraz existuje český ekvivalent). S rozvojem českého národního života se začal český spisovný jazyk silně uplatňovat a rychle se rozvíjet v krásné próze a poezii i ve vědě.

     Zakončením a vyvrcholením humanistické češtiny je jazyk Františka PalackéhoDějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

     Od poloviny 19. stol ve spisovném jazyce ustupují knižní a archaické výrazy

i větná skladba. U autorů, jako byli J. K. Tyl, K. Havlíček Borovský a B. Němcová, do vývoje zasahuje už také ustalující se hovorový styl spisovné češtiny.

     Velké zásluhy o poznání vývoje češtiny a o ustálení spisovného jazyka měl Jan Gebauer. Revidoval Dobrovského kodifikaci našeho spisovného jazyka. Jeho studium staré češtiny způsobilo, že jeho knižní kodifikace byla v některých rysech poněkud archaická. (Díla: Historická mluvnice česká, Mluvnice česká pro školy střední a stavy učitelské, Příruční mluvnice jazyka českého pro učitele a studium soukromé; měl zásluhu i na vydání Pravidel českého pravopisu (r. 1902).)

     R. 1926 vznikla Pražská lingvistická škola – R. Jakobson, Bohuslav Havránek, František Trávníček, Jan Mukařovský




Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1147
Zhlédnuto: 2435 krát