Nemá jako primární funkci sdělení či poučení, jeho hlavním úkolem je funkce estetická. Útvary uměleckého stylu bývají emocionálně a subjektivně podkreslené. Čtenáři poskytují prožitek tím, že sám může danou situaci prožívat. Touto vlastností je umělecký styl mezi ostatními funkčními styly výjimečný.
Forma je nejčastěji psaná. Umělecký styl využívá prostředků téměř všech jazykových vrstev. V textu podle jeho zaměření nechybí ani poetismy, archaismy, historismy, neologismy a různé umělecké metody. Jejich užití závisí na autorovi a na jeho estetickém záměru.
Protože jde o funkční styl subjektivně zabarvený, vzniká u každého autora specifická stylová rovina. Některé rysy v dílech však mohou být společné, tak lze dojít ke znakům určitého směru nebo skupiny.
- eufonie (libozvučnost), onomatopoie (zvukomalba), paronomázie (opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu: Slavme slavně slávu Slávů slavných), zvukosled (pravidelné opakování stejných hlásek ve verši: tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně), epiteton (básnický přívlastek – bílý sníh), paralelismus (dva jevy postaveny vedle sebe), metafora, personifikace, metonymie (přenesení pojmenování na základě věcné souvislosti: posloucháme Mozarta = jeho hudbu), synekdocha, eufemismus (zjemnění výrazu: zesnul, odešel), hyperbola (nadsázka: stokrát děkuji, nastotisíckrát líbám), oxymóron, ironie, sarkasmus, alegorie ...
Autor může mít různé postoje a cíle: chce své čtenáře nebo posluchače upozornit na svou osobu, podělit se s nimi o zajímavé zážitky, poskytnout jim určité informace, pobavit je... pod vlivem těchto záměrů může změnit pořadí jednotlivých dějů; některé složky a okolnosti děje např. uvádí až dodatečně, zapojuje do vypravování pasáže vzpomínkové, retrospektivní.
Základní schéma výstavby (zejména v klasickém dramatu):
Vypravěčovo stanovisko k vypravované události, k vlastnímu adresátovi je pro celé utváření vypravování velmi důležité. Autor může směřovat spíše k objektivnímu, věcnému sdělení; nebo naopak své vypravování subjektivizuje, celé sdělení je prostoupeno jeho osobním vztahem k ději.
Písemné vypravování může být uspořádanější, promyšlené, soustředěné.
V průběhu vypravování se mluvčí obvykle více či méně obrací ke svému posluchači. Podobně postupují i autoři vypravování písemných (např. v dopisech, ale
i umělecké literatuře). Zde je kontakt s adresáty fiktivní, autoři reagují na očekávané, předpokládané chování čtenářů při četbě textu. Autor vytváří ve svém textu iluzi živého vypravování, bezprostředně vnímaného publikem (měli jste to vidět; musím se vám přiznat; než budu pokračovat, ještě se zmíním o...)
V rozsáhlejším a složitějším epickém textu (románu) – často paralelní děje – autor může střídat v textu pasáže z několika dějových linií (často bez výrazného členění, rozlišení; objevují se techniky podobné filmovému střihu). Také často autor vedle hlavní dějové linie vytvoří vedlejší dějovou linii – mou mít podobu odboček, které zpomalují dynamiku vypravování, leckdy i zvyšují napětí.
V běžném vypravování to bývají nejčastěji skutečné události (pokud nevypravujeme své sny, nebo nereprodukujeme události, o nichž jsme se dočetli, scény z filmu...). V uměleckém stylu se nerozlišuje, nakolik autor zobrazil reálné události, své skutečné zážitky, a nakolik jsou zobrazované děje fikcí.
Umělecké, ale i běžné vypravování bývá málokdy „čisté“, založené pouze na vyprávěcím postupu. Autoři současné prózy již většinou neformují popisné a úvahové pasáže jako uzavřené celky, jako statické vložky, které zpomalují děj a přerušují proud vypravování.
- ich-forma, er-forma
- nevlastní přímá řeč
Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal té noci doma v Rybárech...
- polopřímá řeč)
Mluvené vypravování, ale i vnitřní monolog – volné přiřazování vět, které umožňuje vyjádřit tak plynulý proud automaticky se vybavujících představ a myšlenek, tak náhlé významové zvraty. (Krajní případ – B. Hrabal Taneční hodiny pro starší
a pokročilé – 1 věta)
Epický literární text založený na vypravování ve 3. osobě – základním prostředkem větné stavby – souřadné souvětí =)plynulá dějová linie. S nimi kontrastují krátké věty a jednočlenné věty jmenné – mohou zvyšovat napětí, dramatický spád.
Podřadná souvětí – nejčastěji s vedlejšími větami časovými.
Obvykle vypravujeme s určitým časovým odstupem o minulých událostech
a užíváme čas minulý. Pokud chceme posluchače nebo čtenáře vtáhnout do děje, užijeme čas přítomný – historický prézens
- dějová slovesa, přídavná jména, přirovnání, slova citově zabarvená...
- nespisovné prostředky: příznačné pro řeč postav – jejich charakteristika; v moderní próze, kde se hranice mezi autorskou řečí a řečí postav stírají, pronikají i do řeči autorské; typické jsou pro ich-formu