< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Vztah mezi zvukovou a grafickou stránkou jazyka, pravopisSpisovný jazyk, slohové rozvrstvení jazykových prostředkůMluvnice

Umělecký styl, vypravování

Umělecký styl

 

Nemá jako primární funkci sdělení či poučení, jeho hlavním úkolem je funkce estetická. Útvary uměleckého stylu bývají emocionálně a subjektivně podkreslené. Čtenáři poskytují prožitek tím, že sám může danou situaci prožívat. Touto vlastností je umělecký styl mezi ostatními funkčními styly výjimečný.

 

Útvary uměleckého stylu

  poezie: v popředí stojí rytmicko-melodické členění promluvy

     epika: bohatýrská píseň, historický zpěv, epos, legenda, (bajka, pověst, pohádka, báje)

     lyrika: óda, hymnus, elegie, píseň

     lyrickoepické skladby (- děj s lyrickými vložkami): balada, romance, poema

    

  próza:

      povídka, novela, román, (bajka, pověst, pohádka, báje)

    

  drama:

  tragédie, komedie, činohra

 

     

      Forma je nejčastěji psaná. Umělecký styl využívá prostředků téměř všech jazykových vrstev. V textu podle jeho zaměření nechybí ani poetismy, archaismy, historismy, neologismy a různé umělecké metody. Jejich užití závisí na autorovi a na jeho estetickém záměru.

 

      Protože jde o funkční styl subjektivně zabarvený, vzniká u každého autora specifická stylová rovina. Některé rysy v dílech však mohou být společné, tak lze dojít ke znakům určitého směru nebo skupiny.

 

 

Umělecké prostředky

- eufonie (libozvučnost), onomatopoie (zvukomalba), paronomázie (opakování stejných hlásek ve slovech stejného základu: Slavme slavně slávu Slávů slavných), zvukosled (pravidelné opakování stejných hlásek ve verši: tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně), epiteton (básnický přívlastek – bílý sníh), paralelismus (dva jevy postaveny vedle sebe), metafora, personifikace, metonymie (přenesení pojmenování na základě věcné souvislosti: posloucháme Mozarta = jeho hudbu), synekdocha, eufemismus (zjemnění výrazu: zesnul, odešel), hyperbola (nadsázka: stokrát děkuji, nastotisíckrát líbám), oxymóron, ironie, sarkasmus, alegorie ...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vypravování

     Cílem vypravování je vystihnout jedinečnou událost jako sled určitých dějových složek.

 

Vyprávěcí situace

Autor, vypravěč

     Autor může mít různé postoje a cíle: chce své čtenáře nebo posluchače upozornit na svou osobu, podělit se s nimi o zajímavé zážitky, poskytnout jim určité informace, pobavit je... pod vlivem těchto záměrů může změnit pořadí jednotlivých dějů; některé složky a okolnosti děje např. uvádí až dodatečně, zapojuje do vypravování pasáže vzpomínkové, retrospektivní.

     Základní schéma výstavby (zejména v klasickém dramatu):

  expozice – uvedení do situace

  kolize = záplatka – určitý problém, konflikt

  krize – vyvrcholení konfliktu

  peripetie – zvrat

  katastrofa – závěr

 

      Vypravěčovo stanovisko k vypravované události, k vlastnímu adresátovi je pro celé utváření vypravování velmi důležité. Autor může směřovat spíše k objektivnímu, věcnému sdělení; nebo naopak své vypravování subjektivizuje, celé sdělení je prostoupeno jeho osobním vztahem k ději.

Vypravování mluvené a písemné

     Při nepřipraveném mluveném vypravování uvádíme děje tak, jak si je vybavujeme, nemáme čas zabývat se jejich uspořádáním nebo jazykovým ztvárněním, ve vyjadřování se nejednou opakujeme, vracíme, doplňujeme, uvádíme i četné nadbytečné složky a momenty.

     Písemné vypravování může být uspořádanější, promyšlené, soustředěné.

Adresát

     V průběhu vypravování se mluvčí obvykle více či méně obrací ke svému posluchači. Podobně postupují i autoři vypravování písemných (např. v dopisech, ale

i umělecké literatuře). Zde je kontakt s adresáty fiktivní, autoři reagují na očekávané, předpokládané chování čtenářů při četbě textu. Autor vytváří ve svém textu iluzi živého vypravování, bezprostředně vnímaného publikem (měli jste to vidět; musím se vám přiznat; než budu pokračovat, ještě se zmíním o...)

 

     V rozsáhlejším a složitějším epickém textu (románu) – často paralelní děje – autor může střídat v textu pasáže z několika dějových linií (často bez výrazného členění, rozlišení; objevují se techniky podobné filmovému střihu). Také často autor vedle hlavní dějové linie vytvoří vedlejší dějovou linii – mou mít podobu odboček, které zpomalují dynamiku vypravování, leckdy i zvyšují napětí.

Téma vypravování

    V běžném vypravování to bývají nejčastěji skutečné události (pokud nevypravujeme své sny, nebo nereprodukujeme události, o nichž jsme se dočetli, scény z filmu...). V uměleckém stylu se nerozlišuje, nakolik autor zobrazil reálné události, své skutečné zážitky, a nakolik jsou zobrazované děje fikcí.

Vyprávěcí postup a jiné slohové útvary

     Umělecké, ale i běžné vypravování bývá málokdy „čisté“, založené pouze na vyprávěcím postupu. Autoři současné prózy již většinou neformují popisné a úvahové pasáže jako uzavřené celky, jako statické vložky, které zpomalují děj a přerušují proud vypravování.

Řeč vypravěče a řeč postav

- ich-forma, er-forma

 

  nevlastní přímá řeč: má shodnou formu s přímou řečí, není však v textu graficky vyčleněna dvojtečkou a uvozovkami. (Já už se tam nevrátím, já už dál nemůžu, cítí Standa zalit potem...)

  řeč polopřímá: není v textu graficky odlišena. Na rozdíl od nevlastní přímé řeči, která je nejblíže řeči přímé (1. osoba v promluvě postavy), převádí však polopřímá řeč obsah řeči postavy do řeči vypravěče =)užívá se 3. osoba shodně s řečí vypravěče (Vstaňte obžalovaný. Právě jste slyšel žalovací spis. Cítíte se vinen ve smyslu žaloby?

      - nevlastní přímá řeč

Žalovaný se cítí nevinen. Nezabil Juraje Hordubala, spal té noci doma v Rybárech...

      - polopřímá řeč)

  řeč nepřímá: o promluvách postav nezakrytě (s uvozovací větou) informuje vypravěč (Žalovaný řekl, že se cítí nevinen.)

Jazyk vypravování

Syntax

     Mluvené vypravování, ale i vnitřní monolog – volné přiřazování vět, které umožňuje vyjádřit tak plynulý proud automaticky se vybavujících představ a myšlenek, tak náhlé významové zvraty. (Krajní případ – B. Hrabal Taneční hodiny pro starší

a pokročilé – 1 věta)

     Epický literární text založený na vypravování ve 3. osobě – základním prostředkem větné stavby – souřadné souvětí =)plynulá dějová linie. S nimi kontrastují krátké věty a jednočlenné věty jmenné – mohou zvyšovat napětí, dramatický spád.

     Podřadná souvětí – nejčastěji s vedlejšími větami časovými.

     Obvykle vypravujeme s určitým časovým odstupem o minulých událostech

a užíváme čas minulý. Pokud chceme posluchače nebo čtenáře vtáhnout do děje, užijeme čas přítomný – historický prézens

Slovník

- dějová slovesa, přídavná jména, přirovnání, slova citově zabarvená...

- nespisovné prostředky: příznačné pro řeč postav – jejich charakteristika; v moderní próze, kde se hranice mezi autorskou řečí a řečí postav stírají, pronikají i do řeči autorské; typické jsou pro ich-formu




Přidal: Betunka 30. 8. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 977
Zhlédnuto: 24737 krát
< Předchozí výpisek Zpět na výpis látekNásledující výpisek >Vztah mezi zvukovou a grafickou stránkou jazyka, pravopisSpisovný jazyk, slohové rozvrstvení jazykových prostředkůMluvnice