Fonetika – jazykovědná disciplína, která se zabývá tvorbou a seskupováním hlásek, výslovností, větnou melodií a přízvukem
- základní jednotkou fonetiky je hláska
Ortoepie – zabývá se pravidly spisovné výslovnosti
(Ortofonie – studuje, jak se tvoří (článkují, artikulují) jednotlivé hlásky)
Zvuky lidské řeči, z kterých se skládají slova, nazýváme hláskami. Hlásky dělíme na samohlásky a souhlásky.
neznělé p f t ť s š k ch znělé b v d ď z ž g h
Někteří lidé (hlavně děti) nedokážou správně vyslovit všechny hlásky ( např.
r, ř, s, k, l), projevují se u nich výslovnostní vady. Tyto vady pomáhají odstranit logopedická střediska.
1. asimilace znělosti (spodoba) – setkají-li se ve slově nebo na rozhraní slova a předložky dvě souhlásky a více, tak celou skupinu vyslovíme zněle nebo nezněle, a to podle poslední souhlásky
leckde – d je znělé - /lezgde/
s babičkou – b je znělé - /z babičkou/
s tatínkem – t je neznělé - /s tatínkem/
avšak – š je neznělé - /afšak/
vztyčit - /fstičit/
zkouška - /skouška/
! shoda - /schoda, zhoda/
- v češtině je přízvuk na 1. slabice – hlavní přízvuk; u delšího slovo + více přízvuků – vedlejší přízvuky (nejneobhospodářovávatelnější; červenobílý, devadesátý)
- (polština má přízvuk na předposlední slabice, ruština má přízvuk pohyblivý)
- vlastní předložky (s, k, u, nad, po, v) mají vlastní přízvuk; nevlastní (kolem) vlastní přízvuk nemají
- v češtině máme slova, která nemají vl. přízvuk, a proto se přiklánějí k předcházejícím nebo následujícím slovům, =:
- vyjadřuje city, nálady, postoj mluvčího k obsahu věty
- stoupavá, klesavá
- důrazové slovo – na začátku, na konci
- při mluveném projevu dbáme na správnou výslovnost, přiměřené tempo, pauzy – pomlky
- (Aktuální členění věty: východisko – V- (to, co už známe); jádro – J – (něco nového): V =) J – objektivní členění; J =) V – subjektivní členění)
- Melodie:
1. věty oznamovací – klesavá
2. věty tázací a) zjišťovací (odpověď ano, ne) – klesavě-stoupavá
b) doplňovací (podrobnější odpověď) – stoupavě-klesavá
3. věty rozkazovací – postupně klesající