Klasicismus

29. března 2007
-    rozvíjí se v 17. století, kdy v Evropě dochází k upevnění feudálního řádu, vyznačuje se panovnickým absolutismem, panovník má konečné slovo, nedotknutelnou autoritu, z jeho vůle vše podstatné, co tvoří politický, hospodářský i myšlenková chod státu
-    absolutismus byl nejvyhrocenější ve Francii v době Ludvíka XIV. („Stát, to jsem já.“), v době jeho vlády vzniká klasicismus
-    klasicismus navazuje na odkaz staré antiky, a to formou i zpracovávanými látkami
-    nejsilněji se projevoval ve Francii, Francouzský stát měl silné postavení → francouzština se šíří po celé Evropě a stala se módním jazykem šlechty a měšťanstva
-    umění i literatura se odklánějí od víry a iracionality a vše se začíná opírat o rozum
-    klasicismus souvisel i s filozofií - René Descartes: „Myslím, tedy jsem.“, touto větou vyjádřil názor, že jediným pevným bodem, o kterém nelze pochybovat je představa sebe samotného jako bytosti myslící, základním znakem pravdy je poznání, racionalisté věřili, že rozumem dosáhnou obecně platného poznání
-    v dramatu také zákon 3 jednot - času, místa a děje - dramatický děj zahrnuje události během 24 hodin, děj v hradbách jednoho sídla a sleduje pouze jednu dějovou linii bez odboček a paralelních dějů
-    z antického umění převzaty základy klasicistické estetiky, cílem umění je krása, ta je nedělitelná od pravdy, ke které dospívá umělec zobrazováním podle přírody, za podstatu umění považována antická mimesis - nápodoba skutečnosti
-    základní pravidla klasicismu formuloval francouzský autor Nicolas Boileau-Despréaus - Umění básnické, principy klasicismu zapůsobily na další autory i období (počátkem 20. století neoklasicismus - představitelé přikládají největší význam vybroušené, dokonalé, promyšlené formě)
30. března 2007
-    žánrové členění literatury navazuje na myšlení, které zformuloval Aristoteles ve své Poetice, teoretikové je člení na vyšší a nižší žánry, nepřipouštějí jejich směšování, nejvíce oceňují drama a u dramatu tragédii
-    drama se člení na tragédie (hlavní představitelé z vysokých vrstev, myšlenkově bohatší, mohly být veršované) a komedie (i postavy lidové, námětě, které by se mohly týkat i současnosti)
-    v epice je za nejvyšší žánr považován epos, v lyrice óda
-    nižšími žánry jsou žánry humoristické a satirické
-    vznikají literární salóny, diskutuje se v nich o umění, hodnotí se v nich literární díla, literární akademie bdí nad čistotou jazyka
-    přísná pravidla svazovala všechno umění, i zahradní architekturu - keře a stromy sestřihovány do geometrických obrazců (dodnes „francouzský park“), sochy přibližovaly kladnou krásu antiky
-    vrcholné tragédie vytvořili Pierre Corneille a Jean Racine
o    Pierre Corneille
§    Cid (1636)
-    látka ze španělské rytířské epiky
-    o hře se diskutovalo v salónech i v krátce předtím založené akademii, soudy o hře se rozcházely, ale jevištní úspěch byl jednoznačný
-    don Rodrigo - Cid - zabije hraběte Gormu, otce milované Ximény, protože urazil Rodrigova otce, Xiména Rodriga miluje, ale nad jejím citem převáží čest rodiny a Xiména žádá krále, aby vraha potrestal, Rodrigo se vyznamenal v boji proti Maurům, a za to (kromě jiného) získává čestné označení Cid = pán, panovník ve státním zájmu rozhodne, že oba milenci zapomenou na to, co se stalo, a po ročním odkladu uzavřou sňatek, oba hrdinové trpí, neboť se milují a přitom trvají na představách své cti
10. dubna 2007
o    Jean Racine (1639 - 1699)
§    Faidra
-    tragédie, látka čerpána u Euripida
-    Faidra byla druhá manželka krále Thésea, dlouho v sobě potlačovala lásku k nevlastnímu synovi Hyppolitovi, svůj cit odhalí, když se domnívá, že král v cizině zemřel, Hyppolitus ji odmítá, Faidra se s ním chce podělit o trůn, nakonec se Théseus vrací, Hyppolitus je obžalován Fidžinou chůvou z pokusu o zneuctění matky, král ho vyžene ze země, vyzývá bohy, aby zločin potrestaly, Faidra vypije jed a před smrtí se přiznává
-    nejvýzamnějším představitelem komedií byl Molière
o    Jean-Baptiste Poquelin (Molière)
-    již ve své době získal značnou popularitu
-    pseudonym kvůli rodině, ze které pocházel - byl to syn čalouníka a divadlo nebylo chápáno jako příliš důstojné zaměstnání
-    měl právnické vzdělání, přesto se dal k divadlu, byl u kočovných hereckých společností jako herec, režisér, i spisovatel frašek a komedií, později ředitelem královského divadla v Paříži, neustálé nepříjemnosti u královského dvora
-    umírá na jevišti při hře Zdravý nemocný, pohřben tajně, proklet církví
-    vycházel z antických komedií, především Plantových, z lidových frašek, z italské Commedie dell‘ arte - založena na herecké improvizaci, herci je k dispozici náčrt děje, prokládáno pantomimou, příznačné ustálené zápletky (např. bohatý otec brání sňatku dítěti)
-    od úprav a nápodob se dopracoval k vlastním textům, rozvíjel přejaté charaktery a situace, jeho postavy schopné vývoje, procházejí názorovou proměnou, překračoval hranice klasicismu - nechal urozené mluvit prózou, často zesměšňoval pokrytectví, útočil na lidskou hloupost, konflikt s církví ve hře Tartuffe, některé hry s rysy tragikomedie
§    Don Juan, Škola žen, Škola mužů, Měšťan šlechticem, Zdravý nemocný, Lakomec, Tartuffe ad.
-    v Itálii se rozvíjí Comedie dell‘ arte
o    Carlo Goldoni
-    považován za zakladatele italské národní veselohry
§    Chytrá vdova, Jemnostpán markýz, Hrubián, Poprask na laguně
12. dubna 2007
-    v poezii se rozvíjí básně popisné, úvahové a satirické, slavnostní ódy, eposy, bajky
o    Jean de la Fontaine (1621 - 1695)
§    Bajky - ohlas po celé Evropě, dílo vychází z Ezopových a středověkých moralistických bajek




Přidal: developer 1. 4. 2008
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 1001
Zhlédnuto: 4500 krát