Jan Neruda

• 1834 – 1891
• narodil se v Praze na Malé Straně
• jeho otec trafikant, matka posluhovačka – pochází z chudého prostředí – soc. podmínky jeho dětství působily podstatně na jeho tvorbu a ovlivnili i jeho charakter
• jako čtrnáctiletý chlapec prožil revoluční rok 1848, ale leccos ještě nechápal, uchoval v sobě do smrti vzrušenou atmosféru národního nadějí a ideálů odvahy
• studoval na akademickém gymnáziu známém čilým politickým ruchem
• 1. láska – Anna Holinová – u Holinů se seznámil s Erbenem a Němcovou
• práva na univerzitě nedokončil, zanechal i studium filozofie – z finančních důvodů
• krátce působil jako učitel a pak novinář a spisovatel
• za svého života byl více ceněn jako novinář než spisovatel
• píše s humorem a vtipem o kulturních a společenských podmínkách, umí přiblížit hodnotu zdánlivě nepatrných věcí
• významný divadelní kritik – sledoval repertoár her v Prozatímním divadle
• jeho stati o divadle zahrnují obecné úvahy o divadle, životopisné charakteristiky herců, denní posudky a kritiky
• často cestoval do zahraničí – fejetonová tvorba, cestoval do Francie, Rakousko-Uherska, na Balkán, Itálie, Blízký východ, Německa
• zakladatel českého fejetonu - napsal jich asi 2000 – „Kam s ním“, „1.máj 1890“, ze svých fejetonů ucelené knižní soubory – „Obrazy z ciziny“, „Studie krátké a kratší“, „Žerty hravé a dravé“; v novinách byly jeho fejetony psány pod čarou, na jeho fejetony navázali Eduard Kisch, Karel Čapek, Karel Poláček
• Neruda píše ve stínu Hálka
• do literatury vstupuje v době Bachova absolutismu
• 6 básnických sbírek – „Hřbitovní kvítí“, „Knihy veršů“, „Písně kosmické“, „Prosté motivy“, „Balady a romance“, „Zpěvy páteční“
• „Hřbitovní kvítí“: 1858, vychází téměř součastně s Hálkovými „Večerními písněmi“, je protikladně odlišná Hálkovým básním, Hálek – citově bezprostřední, lehká improvizační schopnost, strhuje čtenáře, Neruda – skeptický a ironický, pozorovatel a soudce života, tvoří pozvolna a těžce, zápasí s formou; sbírka je pesimistická – pesimismus má společenské, politické a sociální příčiny; v této době mu umírá i přítel, Neruda je existenčně nezajištěn, nešťastná láska s Annou Holinovou -> pesimismus, je to těžká poezie, vzpomíná hořce i na umírajícího otce, přiznává se k vnitřní rozpolcenosti; hřbitov – pohřebiště chudiny, srovnává nádheru, ozdobnost náhrobků bohatých s hroby chudiny; ukazuje těžké sociální rozpory, nemá v úmyslu je idealizovat, odkrývá je ve skutečné podobě, odráží se to i ve formě básní – neužívá básnická přirovnání, věci nazývá pravým jménem, místy užívá hovorových slov.
Starší generace přijala sbírku s odporem, mladší prožívá stejné osudy, přesto Neruda ztrácí sebedůvěru, zkouší psát dramata, několik veseloher, tragédie, vesměs neúspěšně – např. tragedie „Francesca di Rimini“ – byla hrána na scéně Stavovského divadla bez úspěchu, Neruda zklamán, ke druhé básnické sbírce se dostává až později
• „Knihy veršů“: 1868, 3 oddíly: „Kniha veršů výpravných“ – epika, „Kniha veršů lyrických a smíšených“, „Kniha veršů časových a příležitostných“, zde pesimismus mizí, obrací se k jasnějším zítřkům, k jasnějším životním náladám, obsahuje cykly : „Otci“, „Matičce“, „Anně“; jsou zde zastoupeny písně lyrické, epické, verše příležitostné a časové; epické básně – v nich řeší sociální problémy, hlavně v baladách, vychází z balad Erbenových, řeší jednotlivé rozpory jinak – neidealizuje je, oproti Erbenovi zde nevystupují nadpřirozené bytosti, Neruda byl tvůrcem sociální balady – „Před fortnou milosrdných“ – útulek pro chudé, přestárlé, vyčerpaný děd se loučí s vnukem a se světem, „Dědova mísa“ – odhaluje bídu nejchudších vrstev městského proletariátu; lyrické básně – otvírají pohled do Nerudova života, jeho vztah k rodičům, cyklus „Otci“ – obsahuje 10 básní, vznikaly u otcova smrtelného lože, cyklus „Matičce“ – vyznání Nerudovy lásky k matce, tento cit provází Nerudu celým životem, cyklus „Anně“ – milostný cyklus, Neruda obžalovává osud, že mu nedal možnost, aby uživil svou milenku; 2. vydání sbírky – 1873, Neruda doplnil o některé básně osobní zpovědi, „Našel jsem“ – touha po rodinném štěstí, „Vším jsem byl rád“ – vyjadř. Nerudovo životní vyznání, že spojil soukromý život s údělem básníka, který podřizuje svůj život službě národu a lidstvu; v této sbírce vyjádřil Neruda širokou oblast myšlenek, pocitů a témat od intimních zážitků přes sociální tematiku až k básním vystihujícím vztah k národu.
• „Písně kosmické“: 1878, sbírka je dokladem Nerudova materiálního názoru na svět, odráží se zde epocha velkých objevů v přírodních vědách, otevírají se netušené perspektivy, že budou vyřešeny záhady světa, byla přijata s nadšením, odpovídala dobré atmosféře, vyznívá zde optimistická přesvědčení o nezadržitelné síle pokroku, Neruda – básník smířený se světem, zamýšlí se nad posláním člověka i národa, vzájemné lidské vztahy srovnává s řádem vesmíru, poměry ve vesmíru převádí na vztahy mezi lidmi, Nerudův osobní smutek ustupuje do pozadí (pozemský život je krátký, možnosti vzdělání jsou omezené), Písně kosmické vyznívají vlastenecky, „Vlast svou máš nade vše milovati“, „Vzhůru již hlavu, národe!“
• „Prosté motivy“: 1883, intimní Nerudova básnická zpověď, ale i obecné obrazy, vše je spojeno lyrikou, sbírka rozdělena do 4 částí: Jarní, Letní, Podzimní, Zimní; dává zde do souvislosti přírodu a lidský život
• „Balady a romance“: 1883, jediná jeho převáženě epická sbírka, hlásí se v ní k tradicím lidové poezie, nejde však o její nápodobu; Neruda – člověk smířený se životem, tvrdí o sobě, že se našel, balada – děj podán dramaticky, romance – skladba rozmarná, veselá, Neruda je však zaměňuje, zpracovává trojí námět: 1. obecně lidské vztahy – např. matka – syn, „Balada horská“, „Balada dětská“, „Balada helgolandská“; 2. látky s typicky českým námětem, „Romance o Karlu IV.“ ,“Romance o jaře 1848“, „Balada o polce“; 3. látky biblické a legendární – jsou aktualizovány a zasazeny do českého lidového prostředí, představeny tak, jako by byly výtvorem lidové tradice; proti původnímu Erbenovu pojetí balad se Neruda liší využitím nadpřirozených sil, oba čerpají z lidové tradice, jinak to zpracovávají, pokud zde jsou, Neruda je pojímá humorně nebo ironicky, např. „Balada zimní“ – čaroděj vzkřísil tři lotry, kteří byli oběšeni na šibenici, věnují se dál své ničemné činnosti, nadpřirozeným zásahem vráceni na šibenici i s čarodějem, který je vzkřísil, Erben trestá za vzpouru proti osudu, Neruda za provinění vůči lidskosti.
• „Zpěvy páteční“: 1896, vydány 5 let po jeho smrti, básníkův odkaz národu, sbírka statečná, silně citová vlastenecká lyrika, důvěra v budoucnost národa v básních, „Moje Barva červená a bílá“ – psána na motivy Havlíčkova hesla „buď v Čechách bílý den a plno růží kolem“, „Jen dál! “ – připomíná, že národ musí jít stále vpřed, chce-li obstát mezi jinými; název – základní myšlenka některých básní, český národ se na cestě k pokroku obětoval za jiné, naše dějiny jsou Velkým pátkem lidstva -> elegické verše a těžký úděl národa, 2. vrstva – víra – po tomto pátku přijde Bílá sobota = vzkříšení -> verše vyslovující odhodlání a důvěru v národní budoucnost; kompozice: první a poslední verše optimistické; „Láska“ – zpovídá se ze životních ztrát, oplakal matku, prožil lásku, ale ztrátu národa by nepřežil, mezi ně jsou vloženy básně o utrpení národa; sbírka obsahuje 10 básní, uměleckou cenou a myšlenkovým a citovým významem patří mezi nejdokonalejší díla naší literatury

Próza:

• na rozdíl od konvenční prózy chce čtenářům říkat jen pravdu, „Arabesky“ – malý prozaický žánr s bohatou fantazií, lehkostí a smyslem pro ironii, kterou Neruda přivedl do české literatury, je to próza z konce 50. a zač. 60. let, 2. vydání obsáhlo i původně samostatně vydané drobné fejetony – „Různí lidé“, postavy z malostranského prostředí, často se smutnými až tragickými osudy - „Byl darebákem“, „Josef harfenista“, „Blbý Jóna“, „Franc“, figurky z vyšších společenských kruhů - „Starý mládenec“, Neruda v nich oslabuje děj, soustřeďuje se na vykreslení postavy v jejím společ. prostředí; „Trhani“ – obrazy ze života dělníků na stavbě železnice, výseky ze života lidí, spojuje v kompoziční celek příběh „trhana“ Komárka, který šťastně najde ženu, ale nešťastně ztratí dítě; jako prozaik je Neruda uznáván především za své „Povídky malostranské“: 1878, pracoval na nich od 2. poloviny 60. let, důvěrná znalost prostředí Malé Strany, kde žil až do smrti své matky, poučení soudobou evropskou prózou a vlastní umělecká zkušenost vytříbily jeho smysl pro detail, pro překvapivou pointu i pro využití hovorových prvků jazyka, podařilo se mu tak ztvárnit věrázný, do sebe uzavřený svět obyvatel Malé Strany, žijících ve světě přetvářky malichernosti a předsudků, ale také svět, jehož prostí obyvatelé nepostrádají schopnost solidarizovat s druhým člověkem -> mistrovská charakteristika postav, prostředí a událostí, zobrazuje jen ty, které důvěrně zná, nezobrazuje např. šlechtu, vysoké úředníky; snaží se udržet čtenářovu pozornost – střídáním forem (vypravování, zápisky, deníky, dopisy...), vždy cítíme autorovu účast, buď tím, že vstupuje do děje nebo vypravuje v ich-formě, projevuje výbornou znalost životního prostředí, autobiograficky pojatá povídka – „Jak to přišlo“