Zpět na výpis látekNásledující výpisek >IdeologieZáklady společenských věd

Právo: Jednotný vnitřní trh EU se zaměřením na volný pohyb zboží (seminární práce)

„Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření v roce 2007 tvoří 27 evropských států s 500 miliony obyvatel (přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační proces od padesátých let. Evropská unie byla paralelním celkem k Evropským společenstvím bez právní subjektivity, který se od ostatních lišil působností. Evropská unie byla v té době toliko zárodkem politické integrace a nástrojem pro spolupráci v některých oblastech. Lisabonskou smlouvou nahradila Evropská unie Evropské společenství (ES; dříve Evropské hospodářské společenství), čímž získala právní subjektivitu a také vlastnosti ES – především nadstátnost.

Evropská unie jako integrační celek vykazuje zásadní rozdíly oproti mezinárodním organizacím, proto je Evropská unie specifickou organizací, jež stojí v jistém smyslu nad členskými státy, které na ni přenesly některé své svrchované pravomoci.

Cílem EU je vytvoření společného trhu a hospodářské a měnové unie, podpora rozvoje a růstu hospodářství, zaměstnanosti, konkurenceschopnosti a zlepšování životní úrovně a kvality životního prostředí. K zabezpečení těchto cílů slouží čtyři základní svobody vnitřního trhu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále společné politiky Evropské unie například v oblastech hospodářské soutěže, společné vnější obchodní politiky a zemědělství.“1)

Dne 17. ledna roku 1996 podala vláda České republiky žádost o vstup do Evropské unie. Následně, v roce 1998 byla zahájena přístupová jednání s Českou republikou a dalšími žadateli o vstup. Během prvních rozšířeních evropských společenství o další členské státy nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, a proto určila v červnu roku 1993 Evropská rada závazné podmínky pro vstup, tzv. Kodaňská kritéria, kterými jsou:

1. Politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin.

2. Ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie.

3. Kritérium přijetí acquis communautaire:2) země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

K ukončení předvstupních vyjednávání došlo na koci roku 2002 na zasedání Evropské rady v Kodani. Evropská rada rozhodla o přijetí České republiky a dalších devíti evropských států k 1. květnu 2004.

Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti.3)

Unie vytváří vnitřní trh.4

Unie přijímá opatření určená k vytvoření nebo zajištění fungování vnitřního trhu v souladu s příslušnými ustanoveními Smluv. Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv.5

Jednotný vnitřní trh

Jak již bylo řečeno, jedním z cílů EU je vytvoření společného trhu. Na počátku budování společného trhu, vnitřního trhu a dále hospodářské a měnové unie však stála celní unie. Celní unií se rozumí oblast dvou či více států, které mezi sebou na základě uzavřené mezinárodní smlouvy odbouraly cla a jiné obdobné dávky omezující pohyb zboží a stanovily si jednotný celní tarif ve vztahu ke třetím státům. Celní unii odlišujeme od tzv. zóny volného obchodu, kde sice státy mezi sebou rovněž odbourávají cla, ale na rozdíl od celní unie chybí jednotný celní sazebník. V celní unii dochází k volnému pohybu i takového zboží, které má původ ve třetích zemích, pokud bylo procleno při vstupu do celní unie. Naproti tomu, v zóně volného obchodu se pohybuje volně pouze zboží vyrobené v této zóně.

Jak již bylo nastíněno, celní unie (1) je však ve vývoji Evropské unie pouze prvním stupněm. Dalším stupněm je pak společný trh (2), který navázal jednotný vnitřní trh (3). Vývoj přitom dále pokračuje přes měnovou unii k vytvoření hospodářské unie, resp. hospodářské a měnové unie (4).

Ad 1) Celní unie

K vytvoření celní unie došlo k 1. 7. 1968, před skončením dvanáctiletého přechodného období, které probíhalo v letech 1958 – 1969.

Ad 2) Společný trh

Ke stejnému datu došlo rovněž k vytvoření společného trhu, který je založen kromě volného pohybu zboží rovněž na volném pohybu osob, služeb a kapitálu.

Ad 3) Jednotný vnitřní trh

I přesto, že by se mohlo na první pohled zdát, že společný trh a jednotný vnitřní trh jsou shodné pojmy, jednotný vnitřní trh představuje vyšší stupeň integrace než společný trh, neboť při vytvoření společného trhu se zcela nepodařilo odbourat jiná omezení obchodu mezi členskými státy než cla (tj. opatření s obdobným účinkem jako cla a restrikce) a volný pohyb osob byl dosud omezen na volný pohyb osob provádějících ekonomickou činnost. S vytvořením jednotného vnitřního trhu došlo k rozšíření volného pohybu osob na všechny kategorie osob, odbourání omezení i poskytování služeb, a to zejména finančních, umožnění účasti v řízení o veřejné zakázek i subjektům z jiných členských států, odbourání některých kontrol na vnitřních hranicích (zejména technických, veterinárních atd.) a k dalšímu uvolnění pohybu služeb a kapitálu. K takovému uvolnění a k přeměně společného trhu na jednotný vnitřní trh došlo až na počátku devadesátých let dvacátého století. Přesněji řečeno, k vytvoření jednotného vnitřního trhu došlo se vstupem Maastrichtské smlouvy v platnost (tj. v roce 1993). Dokumenty, které vytvoření vnitřního trhu předcházely, které je třeba v této souvislosti zmínit, jsou Bílá kniha z roku 1985 a Jednotný Evropský akt, který vstoupil v platnost v roce 1987.

Volný pohyb zboží

Jedním z nejdůležitějších pilířů společného trhu je volný pohyb zboží.

Hlavními předpoklady vytvoření jednotného vnitřního trhu vztahující se k volnému pohybu zboží jsou:

1. Celní unie
2. Zrušení kvantitativních omezení dovozu, vývozu a opatření s podobným účinkem
3. Zakázání daňové diskriminace dováženého nebo vyváženého zboží
4. Úprava státních monopolů obchodní povahy
5. Regulace státních podpor

Ad 1)

Právní zakotvení celní unie mezi členskými státy je nyní obsaženo v čl. 28, 30 a 31 smlouvy o fungování Evropské unie, které stanoví:

Čl. 28: Unie zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím a která zahrnuje jak zákaz vývozních a dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy, tak i přijetí společného celního sazebníku ve vztahu ke třetím zemím.

Čl. 30: Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy.

Čl. 31: Společný celní sazebník stanoví Rada na návrh Komise.

Přičemž za výrobky ve volném oběhu v členském státě se pokládají ty výrobky, které pocházejí ze třetích zemí, u kterých byly v tomto členském státě splněny dovozní náležitosti a zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem a u kterých nedošlo k plnému ani částečnému navrácení těchto cel a poplatků.

Z rozsudků Evropského soudního dvora je třeba zmínit rozsudek Plaumann & Comp. v. Komise, v němž jeden z dovozců mandarinek do Německa napadl žalobou rozhodnutí, jímž Evropské komise nepovolila Spolkové republice Německo částečně zrušit dovozní cla na dovážené mandarinky. Kromě zrušení tohoto rozhodnutí se žalobce domáhal rovněž náhrady škody, která mu dle jeho tvrzení rozhodnutím Evropské komise vznikla. Žaloba i nárok na náhradu škody byly pro neodůvodněnost zamítnuty.6)

Ad 2)

Ze smlouvy o fungování Evropské unie dále zakazuje státům stanovit množstevní omezení dovozu, vývozu, jakož i veškerých opatření s rovnocenným účinkem.

Nejsou však vyloučena taková omezení vývozu a dovozu odůvodněná veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.

Této problematice se věnuje např. rozhodnutí Evropského soudního dvora známé pod názvem Casis de dijon. V daném případě šlo o, že společnost Rewe-Zentral, usazená v Německu, jejímž hlavním předmětem podnikání byl dovoz zboží z jiných členských států, požádala v roce 1976 federální monopolní správu pro lihoviny o povolení dovážet z Francie do Německa určité druhy alkoholických nápojů, mj. i likér Cassis de Dijon s obsahem alkoholu 15 až 20 %. Federální monopolní správa však společnosti Rewe na žádost odpověděla, že likér Cassis de Dijon nemůže být v Německu prodáván, neboť německého zákon o státním monopolu lihovin, z roku 1922, zakazuje na německém trhu prodej lihovin s obsahem alkoholu nižším než 32 %.

Společnost Rewe podala proti tomuto rozhodnutí Federální monopolní správy žalobu k soudu, který řízení zastavil a obrátil se na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou, mj. zda stanovení minimálního obsahu alkoholu v lihovinách určených k lidské spotřebě obsažená v německém zákoně o státním monopolu lihovin, je opatřením s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu.

Pojetí "opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu" obsažené v článku 30 Smlouvy musí být vykládáno v tom smyslu, že stanovení minimálního obsahu alkoholu v nápojích určených k lidské spotřebě v právním řádu členského státu spadá pod zákaz vyplývající z tohoto ustanovení, pokud se týká dovozu alkoholických nápojů právoplatně vyrobených a uvedených na trh v jiném členském státě.

Soud rozhodl následovně: „Pojetí "opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu" obsažené v článku 30 Smlouvy musí být vykládáno v tom smyslu, že stanovení minimálního obsahu alkoholu v nápojích určených k lidské spotřebě v právním řádu členského státu spadá pod zákaz vyplývající z tohoto ustanovení, pokud se týká dovozu alkoholických nápojů právoplatně vyrobených a uvedených na trh v jiném členském státě.“

Význam rozsudku Cassis de Dijon však spočívá rovněž ve formulaci přípustného nediskriminačního omezení volného pohybu zboží z důvodů tzv. kategorických požadavků - tzv. "pravidlo rozumu". Jedná se o to, že použití opatření obecného dopadu (aplikované jak na zboží dovážené, tak vlastní) nemusí být porušením článku 28 smlouvy o založení Evropského společenství7), v případě, kdy je to nutné k ochraně určitých požadavků, které spadají do oblasti veřejného zájmu. Toto pravidlo se však v případě Casis de dijon i přes argument neměcké vlády, že zákon o státním monopolu lihovin byl přijat v zájmu ochrany zdraví a obyvatelstva a ochrany poctivosti obchodních transakcí, neaplikovalo, neboť pro spotřebitele je na trhu k dostání celá řada slabších nebo upravených alkoholických výrobků a rovněž velká část alkoholických nápojů s vysokým obsahem alkoholu, které jsou v Německu volně prodejné, je obecně konzumována ve zředěné formě a k zajištění sledovaných cílů by tedy dle Soudního dvora plně postačovalo řádné označení vlastností a původu výrobku.

Z dalších rozsudků týkajících se dané problematiky je třeba zmínit rozsudek F.lli Variola SpA v. Amministrazione italiana Finanze8) či rozsudek známý pod názvem Dassonville9).

Ad 3)

Z čl. 110 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie vyplývá pro členské státy zákaz podrobit (ať už přímo či nepřímo) výrobky jiných členských států vyššímu vnitrostátnímu zdanění než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí či zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům. Pokud jsou výrobky vyvezeny na území některého členského státu, nesmí být dále navrácení vnitrostátních daní vyšší než vnitrostátní daně, kterým byly výrobky přímo nebo nepřímo podrobeny. Smlouva o fungování Evropské unie tedy kromě cel a dávek s obdobným účinkem též zakazuje též daňovou diskriminaci dováženého zboží. Diskriminačním zdaněním se Evropský soudní dvůr zabýval opakovaně, např. v případě Whisky v. Koňak - Komise v. Francie, kdy stát aplikoval nižší daňové sazby na tuzemské výrobky a vyšší daňovou sazbu na dovážené zaměnitelné zboží.

Ad 4)

Z článku 36 Smlouvy o fungování Evropské unie vyplývá povinnost členských států upravit státní monopoly obchodní povahy tak, aby byla vyloučena jakákoli diskriminace mezi státními příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží.

Ad 5)

Smlouva o fungování Evropské unie ve svém čl. 107 stanoví, že podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem. Za slučitelné s vnitřním trhem jsou považovány pouze některé jako např. státní podpory podnikům postiženým přírodními katastrofami a podpory sociální povahy poskytované individuálním spotřebitelům za podmínky, že se poskytují bez diskriminace na základě původu výrobků. Státní podpory jsou poskytovány zejména formou dotací nebo subvencí, zvýhodněnými dodávkami zboží (včetně energie) nebo služeb, slevami na daních, poplatcích zvýhodněným poskytováním úvěrů či státními garancemi bankovních úvěrů.

Závěr

V 50. letech 20. století, kdy došlo k postupnému zakládání Evropských společenství bylo cílem vytvořit celní unii a společný trh pro zemědělství. Postupem času však integrace postoupila až k vytvoření jednotného vnitřního trhu a vývoj nadále pokračuje, a to přes vytvoření hospodářské a měnové unie (jednotný trh se společnou měnou a měnovou politikou), který byl završen vznikem a zavedením společné měny Euro k datu 1. ledna 1999 v nehmotné podobě a následně 1. ledna 2002, kdy došlo k uvedení bankovek a mincí EURO do volného měnového oběhu, až k úplné hospodářské integraci, v jejímž rámci by mělo dojít k harmonizaci fiskální a jiné hospodářské politiky.

Použitá literatura

1. Tichý L. a kol.: Evropské právo, 3. vydání, Praha 2006
2. Tichý L. a kol.: Dokumenty ke studiu evropského práva, 3. vydání, Praha 2006
3. Svoboda, P.: Úvod do evropského práva, III. vydání, Praha 2010
4. Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Linde, Praha, 2006
5. Čepelka Č., Šturma P.: Mezinárodní právo veřejné, Eurolex Bohemia, Praha 2003
6. Kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie, Nakladatelský dům OP, Praha 1996
7. Internet:
a. www.europa.eu
b. http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm

Poznámky

1) Encyklopedie Wikipedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/Evropsk%C3%A1_unie
2) Právní řád Evropské unie
3) Čl. 3 odst. 2Smlouvy o Evropské unii
4) Čl. 3 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii
5) Článek 26 odst. 1, 2 - Smlouvy o fungování Evropské Unie (bývalý článek 23 Smlouvy o ES)
6) Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann & Comp. v. Komise, č. 25/62
7) Po přijetí Lisabonské smlouvy Smlouva o fungování Evropské unie
8) Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. října 1973, F.lli Variola SpA v. Amministrazione italiana Finanze, č. 34/73
9) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1974, Procureur du Roi v. Benoit and Gustave Dassonville, č. 8-74



Přidal: sheeni 24. 7. 2011
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 2219
Zhlédnuto: 7984 krát
Zpět na výpis látekNásledující výpisek >IdeologieZáklady společenských věd