Zpět na výpis látekPsychosociální teorieZáklady společenských věd

Právo - Právo na život (seminární práce)

V následujících úryvcích: „Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost“, „Každá lidská bytost má právo na život“, „Právo každého na život je chráněno zákonem“, lze rozpoznat mezinárodní dokumenty jako je Všeobecná deklarace lidských práv, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nebo Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Všechny tyto dokumenty zakotvují právo na život. Žádný z dokumentů však nezakotvuje, co se rozumí pojmem „každý“ nebo pojmem „lidská bytost“. V této práci se budu věnovat vysvětlení pojmu „každý“, a to zejména vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a názorům odborníků nejen z oblasti práva. Dále se zaměřím na častý problém konfrontace práva na život s právem na soukromí a též na některé aspekty, které přináší právo na život a právo na soukromí v porovnání s právem trestním.

Ochrana lidských práv se začala rychlým tempem rozvíjet po druhé světové válce v souvislosti s obavou z nového válečného konfliktu a také, a to zejména, jako reakce na masové porušování lidských práv a svobod, především práva na život, v nacistickém Německu. Prvním krokem k zakotvení lidských práv v mezinárodních dokumentech se stala Atlantická Charta z roku 1941 podepsaná Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska (dále jen „Velká Británie“) a Spojenými státy americkými, dále též Deklarace spojených národů1)z roku 1942 a Postupimská dohoda2) z roku 1945. Jak bylo nastíněno, zakotvení lidských práv bylo po druhé světové válce úzce spjato s udržením mezinárodního míru a bezpečnosti.

Dalším krokem k zakotvení lidských práv se stala Charta organizace spojených národů3) z roku 1945, která však zakotvuje lidská práva pouze ve velmi obecném měřítku. Průlom v této oblasti představuje až Všeobecná deklarace lidských práv4) z roku 1948 a dále také dvě úmluvy z roku 1966, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále též jen „Mezinárodní pakt“) a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Co se týče zakotvení práva na život, je nutno zmínit též Úmluvu o zabránění a trestání zločinu genocidy z roku 1948 a Úmluvu o právech dítěte z roku 1989.

Nyní bych se již chtěla zaměřit pouze na právo na život, které je tématem mé seminární práce. Úryvky z Všeobecné deklarace lidských práv, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod5) z roku 1950 a Mezinárodního paktu z roku 1966 v úvodu práce, zakotvují jedno ze základních práv, právo na život. Jak již bylo zmíněno, žádný z dokumentů však nevysvětluje pojem „každý“ ani pojem „lidská bytost“. Kdo je tedy subjektem práva na život dle těchto mezinárodních dokumentů?

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), který byl zřízen, aby rozhodoval spory týkající se nedodržení lidských práv zakotvených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“ nebo „Evropská úmluva“), podepsané členy Rady Evropy, ani rozhodnutí Výboru pro lidská práv, neposkytují6) přímé objasnění, nakolik se garantované právo na život vztahuje i na lidské embryo či plod7).

Konkrétní stanovisko týkající se vysvětlení pojmu život podává Evropská komise pro lidská práva (dále též jen „Komise“), která konstatuje, že čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se vztahuje pouze na jedince již narozené, nikoliv na bytosti pouze počaté, neboť opačné řešení by bylo, dle Komise, v rozporu s předmětem a cílem Evropské úmluvy. Zároveň však Komise zastává názor, že je v souladu s čl. 2 i čl. 8 EÚLP, aby jednotlivé státy poskytovaly počatému dítěti ochranu ve smyslu omezení práva na interrupci.

Jistý výklad poskytuje i Úmluva o právech dítěte, která ve svém článku 6 odst. 1 stanoví, že každé dítě má přirozené právo na život. V Preambuli pak Úmluva o právech dítěte odkazuje na Deklaraci práv dítěte přijatou Valným shromážděním Organizace Spojených národů 20. listopadu 1959, kde je stanoveno, že "dítě pro svou tělesnou a duševní nezralost potřebuje zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před narozením i po něm". Zmíněné ustanovení čl. 6 a Preambule by se daly též vykládat ve smyslu poskytnutí ochrany dítěti ještě nenarozenému.

Evropský soud pro lidská práva zaujímá k výkladu čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod následující stanovisko:

„Výklad pojmů "osoba", "každý", "počátek života" vycházel v dosavadní judikatuře z nutnosti zachovat rovnováhu mezi dotčenými zájmy a pozice orgánů Úmluvy brala do úvahy různé vnitrostátní přístupy k tomuto problému. Výsledkem bylo zohlednění různých koncepcí týkajících se okamžiku počátku života, rozdílných právních kultur a úrovní vnitrostátní ochrany, jakož i přiznání široké míry uvážení smluvním státům. Z toho vyplývá, že určení počátku práva na život je na uvážení států, které jim Soud v této oblasti poskytuje, a to i v rámci evolutivního výkladu Úmluvy, která je "žijícím instrumentem, který je nutné vykládat ve světle současných životních podmínek" (viz Tyrer proti Spojenému království, 1978). Důvody, které Soud vedou k tomuto konstatování, jsou především dva: většina států (a zejména ve Francii) ještě v rámci probíhající veřejné diskuse nedospěla ke konečnému řešení otázky ochrany plodu a na evropské úrovni neexistuje konsenzus týkající se vědecké a právní definice počátku života“ 8)

Evropský soud pro lidská práva tedy nechává na uvážení smluvních států EÚLP, jak na vnitrostátní úrovni otázku určení počátku života upraví. Z výše uvedeného implicitně vyplývá, že stanovisko Evropského soudu pro lidská práva poskytuje státům možnost upravit si na vnitrostátní úrovni též otázku umělého přerušení těhotenství.

Je zřejmé, že otázka počátku lidského života není stále mnoha státy vyřešena a patří k velmi diskutovaným tématům, nejen mezi odborníky z oblasti práva, ale též mezi lékaři. Z toho důvodu jsem požádala o vyjádření k otázce týkající se počátku života odborníka na embryologii, pana doc. MUDr. Petra Hacha CSc.9) Dle jeho názoru počíná lidský život ve stadiu zygoty, která vzniká splynutím gamet10). Lidská zygota, přestože se jedná teprve o jednobuněčné stadium vývoje, totiž již obsahuje genom11), tedy genetickou informaci, daného jedince. Z hlediska biologie, narozdíl od hlediska právního, tedy nepředstavuje určení počátku života příliš velký problém.

Hlavním důvodem, proč je tak důležité pojem počátku života z hlediska práva stanovit a podat závazný výklad mezinárodních dokumentů, je konfrontace práva na život s právem na soukromí. S tím souvisí zejména intervence státu do práva na soukromí svých občanů, tedy vnitrostátní úprava práva na interrupci a jeho omezení. Vzhledem k tomu, že nepříliš konkrétní ustanovení čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, abstraktní ustanovení ostatních zmíněných mezinárodních dokumentů a judikatura ESLP, dávají možnost smluvním státům upravit si otázku umělého přerušení těhotenství na vnitrostátní úrovni, neexistuje v praxi u všech států jednotná právní úprava. V následujícím textu se budu zabývat čtyřmi různými přístupy států k otázce práva na umělé přerušení těhotenství.

Zákaz přerušení těhotenství (s výjimkou vitální indikace)

Prvním přístupem je zákaz interrupce, který neplatí pouze v případě ohrožení života matky v důsledku těhotenství (tzv. vitální indikace). Tento přístup se uplatňuje zejména v islámských zemích, Jižní Americe a Africe. Jeho zástupce však lze nalézt i v Evropě; v Irsku, v Maltské republice a v Albánské republice nelze potraty provádět z jiných důvodů, než stanoví uvedená výjimka vitální indikace.

Praktickým dopadem, který vzniká, je zvýšení počtu nechtěných dětí, provádění potratů nelegální cestou a tzv. „výlety za interrupcí“ do okolních států, které umělé přerušení těhotenství zakázáno nemají. Všechny tyto negativní důsledky mají zcela jistě nepříznivý vliv na psychiku matky. Proč tedy legislativa výše uvedených států provádění interrupce brání?

Ve většině případů se jedná o náboženské důvody. Církev, která má rozhodující vliv v daném státě se staví k potratům negativně a svým učením ovlivňuje zákonodárce, kteří pak volí právní úpravu v souladu s církevní doktrínou.

Jako příklad uvádím současný přístup katolické církve k provádění interrupce. Od roku 1869, od papeže Pia IX., zastává katolická církev teorii tzv. „okamžitého oživení“ podle které dostává plod okamžikem početí duši od boha a proto „kanonické právo nechápe potrat jen jako zabití plodu, ale též jako zničení jeho nevinné neposkvrněné duše.12) Katolická církev, jak vyplývá z papežských encyklik13), se staví k přerušení těhotenství lékařským zákrokem ještě konzervativněji, než už tak velmi konzervativní právní úprava jejím učením ovlivněná. Nepřipouští totiž potrat ani za účelem záchrany života matky v případě jeho ohrožení.

Zákaz potratů v Irsku

V roce 1983 se v silně katolickém Irsku konalo referendum, zda má být zákaz interrupce zakotven do ústavy. Referendum s takovým zákazem vyslovilo souhlas. Silný ústavní princip ochrany nenarozeného života vyústil v 90. letech v řadu soudních sporů, týkajících se omezení práva na informace v souvislosti s omezením možnosti vycestování za účelem provedení interrupce v cizí zemi a možnosti získat informace o takovém zákroku (Dublin Well Woman, Open Door Counselling). Výsledkem těchto sporů se stal ústavní kompromis, tedy doplnění irské ústavy o neomezení práva cestovat z Irska do jiného státu a neomezení práva poskytovat nebo získávat, za podmínek stanovených zákonem, informace o službách, které jsou legálně dosažitelné v jiném státě.

Dublin Well Woman Ltd, Open Door Counselling Ltd proti Irsku

Ve výše uvedeném případě zakázal Nejvyšší soud Irska poradenským společnostem poskytovat těhotným ženám informace o provádění umělého přerušení těhotenství v zahraničí. Tyto poradenské společnosti následně podaly stížnost k ESLP pro porušení jejich práva na rozšiřování informací. Společně s těmito společnostmi podaly stížnost i dvě irské státní občanky, a to pro porušení práva na získávání informací a zásah do soukromí. Jednalo se o stížnost pro porušení čl. 8, 10 a 14 Evropské úmluvy.

Nejvyšší soud své stanovisko podepřel čl. 40 odst. 3 irské ústavy, kde je zakotveno právo na život nenarozených dětí.

ESLP posoudil stanoviska obou stran, tedy argumenty na straně stěžovatele a argumenty irské vlády, a dospěl k závěru, že stát sice má jistou pravomoc posoudit, zda je určité jednání v souladu s obecnou morálkou, avšak tato pravomoc není neomezená, ani absolutní. Stát tedy může stanovit jisté hranice, kam uvedené právo na život nenarozeného dítěte sahá, avšak musí tak učinit pouze v mezích slučitelných se závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva, v tomto případě z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť k jejímu dodržování se zavázal.

ESLP v tomto případě rozhodl ve prospěch stěžovatelů a to na základě porušení jejich práva na informace a svobody projevu. „Soud připomíná, že svoboda projevu se vztahuje na informace a myšlenky, které zraňují, šokují nebo znepokojují stát, či určitou část populace. Navíc tehdy, když se omezení týkají informací o činnostech, které národní orgány bez ohledu na jejich morální implikace tolerovaly nebo nadále tolerují, orgány Úmluvy musí pečlivě ověřit jejich slučitelnost s principy demokratické společnosti.14)

Stručně shrnuto, zákaz uložený stěžovatelkám je nepřiměřený sledovaným cílům. Článek 10 byl tedy porušen. (patnáct hlasů proti osmi).14)

Případ Dublin Well Woman Ltd, Open Door Counselling Ltd proti Irsku je dalším z příkladů, kde soud vyslovil názor, že není na místě, aby se zabýval posouzením, nakolik se čl. 2 Evropské úmluvy vztahuje na lidský plod a zda není irská právní úprava zákazu potratů s výjimkou pouhé vitální indikace, zásahem do práva na soukromí.

Umělé přerušení těhotenství pouze z důvodů zdravotních, eugenických a jako následek trestného činu

Státy, které dovolují umělé přerušení těhotenství z výše uvedených důvodů tvoří cca 10 % světové populace. Jedním ze států, v jejichž legislativě je taková úprava zakotvena, je Polská republika (dále jen „Polsko“). Dne 7. 3. 1993 byl ve velmi prokatolicky založeném Polsku přijat zákon o planowaniu rodziny, ochronie plodu ludzkiego i warunkach o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství) 15). Tento zákon byl v minulosti několikrát novelizován; právní úprava zakazující umělé přerušení těhotenství (s výjimkou zákonem stanovených důvodů za kterých lze interrupci provést) však zůstala zachována. Naplnění důvodů tvořících výjimku musí být vždy prokázáno. V případě vitální indikace a eugenických důvodů je nutno splnění stanovených podmínek doložit potvrzením dvou lékařů; v případě, že existuje podezření, že těhotenství je následkem trestného činu, vyžaduje se potvrzení státního zástupce.

Vzhledem k faktu, že zmíněný zákon o plánování rodiny je v kolizi s trestněprávní úpravou, která stanoví sankci pro pachatele nedovoleného potratu (tedy i pro lékaře, který by provedl zákrok, aniž by existovaly zákonem stanovené důvody pro povolení interrupce), dochází často k neobjektivnímu posouzení, zda byly v konkrétním případě splněny podmínky pro interrupci či nikoliv. Lékaři se totiž často obávají sankce odnětí svobody za skutkovou podstatu poškození těla počatého dítěte. Další negativní dopady této právní úpravy spočívají, stejně jako v předchozím případě, zejména ve značném počtu nelegálních potratů ohrožujících životy těhotných žen, které se je rozhodly podstoupit a samozřejmě též dopady na psychiku matek a zvyšování počtu nechtěných dětí.

Tysiac proti Polsku

V tomto případě rozhodoval Evropský soud pro lidská práva spor mezi stěžovatelkou, paní Alicií Tysiac a Polskem. Paní Tysiac trpí od roku 1977 závažnou poruchou zraku, myopií. V roce 2000 potřetí otěhotněla. V důsledku svého těhotenství absolvovala několik vyšetření, aby se zjistilo, zda nebude mít gravidita16) negativní vliv na její poruchu zraku. Po provedených vyšetřeních znělo stanovisko všech tří očních lékařů, kteří vyšetření provedli, shodně: Těhotenství představuje pro paní Tysiac riziko zhoršení jejího zraku. Žádný z lékařů však stěžovatelce nevydal potvrzení o nutnosti provedení interrupce ze zdravotních důvodů, neboť nebylo jisté, zda se zrak zhorší doopravdy. Potvrzení však paní Tysiac vystavila její praktická lékařka. Po předložení tohoto potvrzení primáři gynekologického oddělení v nemocnici, nebylo stěžovatelce vystaveno povolení k ukončení těhotenství pro nesplnění zákonem stanovených podmínek. Paní Tysiac tedy byla nucena své dítě donosit. Po porodu se zdravotní stav stěžovatelky výrazně zhoršil, byla schopna vidět pouze na tři metry, až byla v roce 2001 shledána plně invalidní.

Paní Tysiac tehdy podala trestní oznámení na primáře gynekologického oddělení, který jí odmítl vystavit souhlas s ukončením těhotenství, neboť v důsledku jeho jednání téměř přišla o zrak. Věc byla projednávána nejprve na okresní a poté i na krajské úrovni. Jednání však vždy skončilo v neprospěch stěžovatelky. Neúspěchem skončilo též řízení o disciplinárním potrestání primáře gynekologického oddělení, neboť příslušný orgán lékařské komory usoudil, že se v daném případě nejednalo o zanedbání profesních povinností. Paní Tysiac se následně obrátila se svou stížností na Evropský soud pro lidská práva pro porušení čl. 3 , 8 , 13 a 14 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.

Soud souhlasil s názorem Polské federace žen a plánování rodiny, která v případu intervenovala, a poznamenal, že nebezpečí trestního stíhání může mít mrazivý efekt na ochotu lékařů rozhodnout o splnění podmínek zákonné interrupce.17)

Evropský soud pro lidská práva ve svém rozhodnutí shledal stížnost paní Tysiac odůvodněnou ve věci porušení čl. 8 EÚLP. Opět však nedává jasnou odpověď na otázku, zda se čl. 2 EÚLP vztahuje i lidský plod, ani na otázku, zda konzervativní právní úprava smluvních států Evropské úmluvy nezasahuje do práva na soukromí matky deklarovaného článkem 8. Jediné určité stanovisko podala původní Komise, která rozhodla, že právo na interrupci musí být zaručeno vždy v případě ohrožení života těhotné ženy. V tomto případě se soud k názoru Komise víceméně přiklání:

Soud shledal, že v polském právním řádu neexistuje efektivní nestranný mechanismus pro vynesení rozhodnutí, když se těhotná žena domnívá, že splňuje podmínky pro legální výkon interrupce, ale nemůže získat souhlas lékařů. Podle Soudu za takovou proceduru rozhodně nelze považovat postup, kdy se lze v rámci občanského práva domáhat vyslovení porušení svých práv. Tento postup je totiž pouze retroaktivní a má za účel kompenzovat újmu, ne tedy újmě zabránit. Obdobné lze říci o případném postihu odpovědných lékařů v rámci trestního práva. Z těchto důvodů Soud vyslovil porušení čl. 8 z důvodu nesplnění pozitivního závazku zajistit stěžovatelce efektivní respektování jejího soukromého života.17)

Umělé přerušení těhotenství pouze ze zdravotních, eugenických a sociálních důvodů, popř. i jako následek trestného činu

Právní úprava dovolující umělé přerušení těhotenství ze sociálních důvodů se téměř blíží právní úpravě, která dovoluje provést interrupci na žádost ženy. Takové žádosti zpravidla vznikají jako důsledek nějaké nepříznivé zdravotní, eugenické, sociální či jiné situace. Mezi státy s touto právní úpravou lze zařadit např. Velkou Británii a některé východoevropské státy.

Mezi státy, které by se daly do této kategorie zařadit, patří víceméně i Italská republika (dále jen „Itálie“), která umožňuje provedení interrupce v případě, že by těhotenství ohrozilo fyzické či psychické zdraví matky. V roce 2002 přijal ESLP rozhodnutí o přijatelnosti stížnosti podané panem Giampiero Bosem, proti Itálii. Stěžovatel podal nejprve žalobu proti své manželce, neboť ta se rozhodla pro umělé přerušení těhotenství i přes nesouhlasný postoj svého manžela. Stěžovatel též vznesl otázku ústavnosti italského zákona č. 194/1978 s tím, že uvedený zákon měl porušovat rovnost mezi manžely, neboť rozhodnutí o interrupci nechává výhradně na vůli matky. Ústavní soud shledal, že předmětný zákon není protiústavní a vyslovil názor, že žena nese všechny důsledky těhotenství a proto zákon nechává rozhodnutí čistě jen na ženách. Ve prospěch stěžovatelovy manželky se následně vyjádřil soud prvního i druhého stupně. Ani dovolání stěžovatele nebylo úspěšné.

Ve své stížnosti se stěžovatel dovolává porušení čl. 2 a čl. 8 EÚLP. Soud připouští, že by jako potencionální otec mohl být považován za osobu zúčastněnou a poškozenou dle čl. 34 EÚLP, avšak „Úmluva nedefinuje ani pojem "každý", ani pojem "život", a konstatuje, že čl. 2 zahrnuje dva základní prvky: obecnou povinnost chránit právo na život prostřednictvím zákona a zákaz úmyslného usmrcení, omezený vyjmenovanými výjimkami.18)

Soud podotýká, že tento zákon (tj. 194/1978) povoluje umělé přerušení těhotenství v prvních dvanácti týdnech těhotenství a podmiňuje jej ohrožením duševního či tělesného zdraví matky. Dle Soudu takové pojetí zajišťuje spravedlivou rovnováhu mezi nutností chránit lidský plod a zájmy ženy. S ohledem na podmínky vyžadované k umělému přerušení těhotenství a okolnosti případu se Soud nedomnívá, že by žalovaný stát překročil míru uvážení, která mu přísluší v tak citlivé oblasti (viz rozhodnutí Komise H. proti Norsku, 1992) “18)

Soud poznamenává, že dle názoru Komise se "legislativa upravující přerušení těhotenství dotýká soukromého života", a to proto, že "je-li žena těhotná, její soukromý život je těsně spjat s rostoucím plodem" (viz zpráva Komise ve věci Bruggeman a Scheuten proti Německu, 1977)18)

Komise však vyloučila, že by bylo možné vykládat právo potenciálního otce na respektování jeho soukromého a rodinného života tak široce, aby zahrnovalo i právo být "konzultován". Soud se domnívá, že interpretace práva potenciálního otce ve světle čl. 8 Úmluvy - jedná-li se o přerušení těhotenství jeho manželky - musí zohledňovat především práva matky, neboť právě ona je zásadně dotčena těhotenstvím a jeho pokračováním či přerušením.18)

Na základě výše uvedeného odůvodnění byla stížnost stěžovatele zamítnuta v obou bodech jako neopodstatněná. Ani v tomto případě se ESLP nezabýval otázkou ochrany plodu ve smyslu čl. 2 EÚLP, viz níže:

Soud má dále za to, „že není nutné rozhodnout o tom, zda může lidský plod požívat ochrany ve smyslu první věty čl. 2. I za předpokladu, že v jistých okolnostech lze plod považovat za nositele práv chráněných čl. 2 Úmluvy“. 18)

Umělé přerušení těhotenství prováděné na žádost

Česká republika patří mezi státy, ve kterých lze podle zákona provádět interrupci na žádost těhotné ženy. Stát zde tedy poskytuje ženám možnost svobodného rozhodnutí. Tato právní úprava je vlastní většině západoevropských států, kde se liší pouze okamžikem, do kterého lze uměle přerušit těhotenství na žádost matky a od kterého lze přerušení provést jen z genetických důvodů. Zpravila se takové přerušení provádí na žádost do konce 12. týdne života dítěte. I taková právní úprava má však jistá negativa; nepříznivým důsledkem je např. klesající porodnost.

Nyní bych ještě chtěla napsat pár slov o právní úpravě umělého přerušení těhotenství v České republice. Velmi liberální právní úprava dovoluje uměle přerušit těhotenství na žádost ženy do dvanáctého týdne těhotenství. Dle §5 zákona č. 66/1985 Sb. o umělém přerušení těhotenství a §2 vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. lze po uplynutí dvanácti týdnů uměle přerušit těhotenství, je-li ohrožen život ženy, je-li prokázáno těžké poškození plodu nebo pokud je plod neschopen života. V případě, že pro přerušení těhotenství svědčí genetické důvody, lze ho provést do dosažení dvacetičtyř týdnů těhotenství.

Ve státech s liberální právní úpravou nevznikají spory podobné výše popsaným, neboť jsou zpravidla dány zcela konkrétní podmínky pro provedení interrupce. Pokud žena v České republice zmešká lhůtu pro provedení interrupce na žádost, nemůže již požadovat její provedení na základě jiných, než výše uvedených zdravotních důvodů. Pokud by matka, bez splnění stanovených podmínek, požadovala provedení potratu po lhůtě dvanácti týdnů, nemohlo by jí býti vyhověno. Seznam nemocí, syndromů a stavů, které jsou zdravotními důvody k umělému přerušení těhotenství, který tvoří přílohu číslo jedna k vyhlášce č. 75/1986 Sb., je natolik podrobný a konkrétní, že by při jeho aplikaci nemělo docházet ke sporný otázkám.


Ve své práci jsem se zabývala hodnocením pojmů „každý“ a „lidská bytost“ z hlediska různých mezinárodních dokumentů a též výkladem těchto pojmů různými mezinárodními institucemi, zejména Evropským soudem pro lidská práva. Vzhledem k tomu, že ESLP nechává výklad těchto pojmů na uvážení jednotlivých států, zvážila jsem různé typy právní úpravy a zaměřila se na praktické problémy, které v jednotlivých státech, v důsledku jimi zvolené právní úpravy, vznikají. Státy s konzervativním řešením práva na interrupci, dle mého názoru, a to i přes naprosto nekonkrétní ustanovení Evropské úmluvy i judikatury ESLP, výrazně zasahují do práva ženy na soukromí, tedy na svobodné rozhodnutí, zda chce založit nebo rozšířit rodinu, či nechce. Tento svůj postoj opírám zejména o medicínské hledisko. Počátek života je z medicínské hlediska sice určen okamžikem početí, lidský plod je však do narození naprosto závislý na matce; od 24. – 26. týdne19) může při předčasném porodu přežít, musí mu však být zajištěn pobyt v inkubátoru a věnována dostatečná péče. Do té doby by mělo být možné, dle mého názoru, těhotenství ze zdravotních či eugenických důvodů přerušit; přerušení by se tedy mělo provádět do okamžiku, kdy je plod po narození schopen přežít. Optimální se mi proto zdá česká legislativní úprava, která nechává, do dvanáctého týdne těhotenství, otázku interrupce zcela na rozhodnutí matky. Později lze potrat provést pouze při splnění zákonem stanovených zdravotních důvodů. Právní úprava ve státech, které povolují přerušení těhotenství pouze v případech omezujících se na důvody ohrožující život matky, důvody eugenické a trestněprávní, se mi nezdá příliš vhodná, neboť stanovení sankcí za provedení interrupce trestněprávními předpisy, vede k výrazným zásahům do práv žen na soukromí a často také ke vzniku nenapravitelné újmy. Souhlasím proto s názorem ESLP, že těmto zásahům a vzniklé újmě je třeba předcházet a ne pouze poskytovat možnost jejich odčinění.

Poznámky:

1) Deklarace spojených národů

Deklarace může být chápána jako programové prohlášení států protifašistické koalice. Dne 1. ledna 1942 ji ve Washingtonu ratifikovalo 26 států.

2) Postupimská dohoda

Postupimská dohoda byla přijata jako výsledek jednání mezinárodní konference mocností (USA, SSSR a Velké Británie) o poválečném uspořádání v Evropě.

3) Charta OSN

Charta OSN byla přijata 26. června 1945 na mezinárodní Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání v San Francisku padesáti zakládajícími státy (mezi nimiž byla i ČSR). K původním členům se později (po ustavení vlastní vlády) přidalo i Polsko, takže celkem je zakládajících států 51. Jedná se o zakládací dokument OSN, který upravuje cíle a zásady této mezinárodní organizace, tedy nejdůležitější zásady mírového soužití mezi státy. Mezi tyto principy patří zejména zásada svrchované rovnosti, zásada vystříhání se hrozby silou, zásada nepoužití síly, zásada mírového urovnávání sporů, zásada nevměšování, zásada spolupráce státu, zásada sebeurčení národů a zásada poctivého dodržování závazků přejatých podle Charty OSN. Součástí Charty je i Statut Mezinárodního soudního dvora.

4) Všeobecná deklarace lidských práv

Tento právně nezávazný dokument, který obsahuje rozsáhlý katalog lidských práv, byl schválen Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948.

5) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, někdy nazývaná též jako Evropská úmluva, byla podepsána dne 4. listopadu 1950 v Římě. Dodržování práv deklarovaných v Úmluvě zajišťuje orgán Rady Evropy, Evropský soud pro lidská práva sídlící ve Štrasburku.

6) Konkrétní stanovisko podává pouze Americká úmluva o lidských právech z roku 1969, která v čl. 4 odst. 1 stanoví, že život začíná početím a tak je třeba vykládat i právo na život, které takto přiznává i nasciturovi. Nasciturem se rozumí počatý, avšak dosud nenarozený jedinec.

7) Embryem se rozumí zárodek v raném stadiu vývoje, tedy v embryonálním období vývoje, které končí 56. den od oplození oocytu (vajíčka). Od začátku 9. týdne těhotenství (od 57. dne od oplození) se stadium vývoje nazývá fetální a od této chvíle se lidský plod nazývá fetus.

8) Úryvek z rozhodnutí ESLP ze dne 8. července 2004 ve věci Vo proti Francii

9) Doc. MUDr. Petr Hach CSc. působí od roku 1995 jako přednosta Ústavu pro histologii a embryologii na 1. LF UK, kde se též věnuje vědecké práci v oblasti histologie a embryologie, se specializací zejména na kvantitativní elektronoptickou morfologii se zaměřením na diferenciaci granulárního endoplasmatického retikula a morfologii melanosomů.

10) Gametami se rozumí pohlavní buňky, spermie a vajíčko. Jejich splynutím vzniká zygota, která již má, narozdíl od pohlavních buněk, diploidní sadu chromozómů. Proces vzniku zygoty se nazývá oplození neboli fertilizace. Zygota obsahuje genetickou informaci jak od otce, tak od matky. Splynutím jejich pohlavních buněk, které obsahují genomy obou rodičů vzniká zygota, u které se v jedné z fází mitotického dělení genetické informace rodičů zkříží a vznikne nový jedinec s originální genetickou výbavou.

11) Genomem se rozumí souhrn veškeré genetické informace konkrétního organismu, která je uložena v jeho DNA. Každá somatická buňka jedince obsahuje 2 sady chromozomů, genomem je pak veškerá genetická informace obsažená v jedné z těchto sad.

12) Kühn, Zdeněk: Současná právní regulace umělých potratů ve světě, 1994

13) Encyklika je papežský list (původně určený biskupům)

14) Úryvek z rozhodnutí ESLP ve věci Dublin Well Woman Ltd, Open Door Counselling Ltd proti Irsku

15) Dle zákona z roku 1993 o planowaniu rodziny, ochronie plodu ludzkiego i warunkach může být těhotenství přerušeno z následujících důvodů:

a. z důvodu vážného ohrožení života nebo zdraví matky
b. nebo pokud prenatální vyšetření nebo jiné medicínské zjištění poukazují na velkou pravděpodobnost těžkého a neodvratitelného poškození plodu nebo nevyléčitelné nemoci ohrožující jeho život
c. nebo v případě vážného podezření, že těhotenství je následkem trestného činu.

16) Graviditas – v překl. těhotenství

17) Úryvek z rozhodnutí ESLP ve věci Tysiac proti Polsku

18) Úryvek z rozhodnutí ESLP ve věci Giampiero Bosso proti Itálii

19) Zhruba od 20. týdne těhotenství se začíná v plicních buňkách (tzv. alveolárních buňkách, pneumocytech, II. typu) plodu tvořit surfaktant, což je směs fosfolipidů, které vytvářejí povrchový film na stěnách terminálních váčků, čímž pomáhají snižovat povrchové napětí na rozhraní vzduchu a alveolů (alveoly jsou plicní sklípky ve kterých probíhá výměna dýchacích plynů, kyslíku a oxidu uhličitého). Surfaktant tedy usnadňuje rozpínání terminálních váčků primitivních alveolů. Jednodušeji řečeno, surfaktant snížením povrchového napětí usnadňuje rozpínání plic po narození a tím umožňuje i dýchání novorozence. Předčasně narozený plod nemá ještě vytvořen dostatek surfaktantu a proto trpí po narození respirační tísní. Aby se tento vývoj dovršil, je nutné vytvořit podmínky alespoň zčásti simulující pobyt plodu v děloze, tedy zajistit dítěti po narození, na určitou dobu, pobyt v inkubátoru.

Články Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jejichž porušení se stěžovatelé zmínění v textu, dovolávali:

Čl.2
Právo na život

1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.

Čl.8
Právo na respektování rodinného a soukromého života

1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Čl.10
Svoboda projevu

1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Čl.14
Zákaz diskriminace

Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.

Použitá literatura:

1. Aspi:
a. Řepík B.: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (IV. část)
b. Řepík B.: Komentář k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
c. Bayerová M.: Obecná charakteristika Úmluvy o právech dítěte
d. Šturma P.: Úvod do evropského práva ochrany lidských práv – Právo na život
e. Rozsudek ESLP - Evansová proti Spojenému království
f. Rozsudek ESLP – Tysiac proti Polsku
g. Rozsudek ESLP – Bosso proti Itálii
h. Rozsudek ESLP - Draon proti Francii
i. Rozsudek ESLP – Vo proti Francii
2. Freeman M.: Children´s rights: A comparative perspective, Darmouth Publishing Company Limited, Aldershot 1996
3. Berger V.: Judikatura Evropského soudu pro lidská práva, 7. vydání, IFEC s.r.o., Praha 2000
4. Potočný M., Ondřej J.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2006
5. Čepelka Č., Šturma P.: Mezinárodní právo veřejné, Eurolex Bohemia, Praha 2003
6. Moore K., Persaud T.V.N.: Zrození člověka, ISV nakladatelství, Praha 2002
7. Kühn, Z.: Současná právní regulace umělých potratů ve světě, studentská vědecká práce, 1994
8. Komentář k Ústavě a Listině, Aleš Čeněk, Plzeň 2005
9. Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda, II. Díl, část 2, I. vydání, Linde Praha, 2004
10. Kolektiv autorů: Všeobecná encyklopedie, Nakladatelský dům OP, Praha 1996
11. Internet: http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/encyklop.asp
12. Internet: http://www.cia.gov



Přidal: sheeni 22. 7. 2011
Zobrazit podrobnosti

Podrobnosti

Počet slov: 4772
Zhlédnuto: 8318 krát
Zpět na výpis látekPsychosociální teorieZáklady společenských věd