Čína se rozprostírá na Dálném východě. Sama oblast nejstarších civilizací leží ve východní části dnešní Čínské republiky, která leží v povodí dvou řek. Ne severu to je Chuang - che (Žlutá řeka) a na jihu je to Jang-c'-ťiang (Dlouhá řeka). Neustálé střety Číny s barbarskými kmeny měl za následek přejímání prvků jiných kultur do čínské kultury a naopak. Na vzájemném obohacování kultury se nepodílely jen střety, ale také obchodní styky. I přes styky s okolním světem se Čína vyvíjela izolovaně a odlišně od ostatního světa.

Čína leží v mírném pásu (sever) a subtropickém (jih). Vlhké a teplé podnebí s dostatkem srážek. Střídání zimy (z Asie) a teplého léta (teplý vítr od moře). V období dešťů jsou časté i záplavy. U řek se rozkládají nížiny a na východě je obklopena neschůdnými horami.

Zakladatelem Liou pang, jeden z vůdců povstání proti Čchinům. Hlavním městem byl Čchan - an. Reforma státní správy, obnoven systém dědičných údělů. 154př.KR. však potlačeno Liou Čchinem Povstání sedmi wangů a jejich území bylo tedy podřízeno ústřední samosprávě. Největší rozkvět byl za Chan Wu-tiho. Otevření hedvábné cesty na západě. Na konci 1. Stol. př.Kr. byla Čína jedním z nejmocnějších států. V roce 9 obnovil Wang Mang na 14 let dynastii Sin. Za jeho vlády se uskutečnila řada povstání. Občanská válka vytvořila tři nové státy (tzv. Tři říše). V době Chan docházelo k velkému rozmachu vědy, techniky, astrologie, umění, filosofie. Po hedvábné cestě byly navázány kontakty s Indií a Střední Asií, což vedlo k pronikání buddhismu do Číny.

Nejstarší texty pocházejí z 2.tisíciletí př.Kr., dochovaly se na kostech a želvích krunýřích. Nejstarší literární texty jsou z 1.tisíciletí př.Kr., je to např.Š'-ťing (Kniha písní), soubory historických rozprav a dokumentů, kroniky, komentáře, filozofické a naukové spisy, věštebné výklady, básně. Po sjednocení Číny za dynastie Chan se vytvořil jazyk podobný lidové čínštině. Kolem roku 105 byl vynalezen papír. Rozvoj jednoduché, elegantní prózy s bohatou myšlenkovou náplní; filozofická, právnická historická díla. V poezii převládaly dlouhé popisné básně fu, později vzniká lyrická poezie vlivem buddhismu a taoismu.

Ze starověké Číny se uchovala řada vynikajících památek výtvarného umění. Z doby Jin a Čou se uchovaly bronzové obřadní nádoby různých tvarů, funkcí, pokryté reliéfní výzdobou, často velké rozměry (největší dochovaná nádoba váží 875 kg). V hrobech se nalezly nádoby, bronzové zbraně, zrcadla, zvonky, ozdoby z nefritu. O vyspělém sochařském umění svědčí tisíce hliněných soch vojáků na koni v nadživotní velikosti. Např. Čchin Š'-chuang-ti nařídil pro sebe postavit rozsáhlou hrobku, 7000 terakotových vojáků, 600hliněných koní, 100 vozů, jako svoji armádu pro potřebu v posmrtném životě. Z doby Chan pochází sošky lidí a zvířat.

Původně se začínají rozvíjet písně a tance rituálního charakteru. Studiem hudby se zabývají filosofové, matematici i kněží. Umělá hudba se vyvíjí souvislosti s náboženstvím.Pěstuje se zde hudba liturgická a dvorská. Používalo se více než 80 hudebních nástrojů, které se dělily do skupin po osmi, podle materiálu z kterého byly vyrobeny.

Podobně jako ostatní národy i v Číně byli obyvatelé prostoupeni vírou v mocné božské síly, které ztělesňovaly jevy okolního světa. V čínské mytologii se setkáváme s mýty o vzniku světa vyprávěním o potopě světa. Svrchovaným vládcem nebes byl Šang-ti. Podle Číňanů nebesa vládnou jen tomu, kdo je tomu hoden. Císař byl pokládán za syna nebes a ztělesňoval ve své osobě božský řád na zemi. Důležité místo měl i kult zemřelých, Číňané dávali do jejich hrobů jídlo, nádoby, oděv, pokud byli bohatí dávali tam nádoby, sošky, zbraně, šperky. Vůli nebes zjišťovali věštěním z kostí a želvích krunýřů.

Největší význam pro čínskou filosofii mělo období Jar a podzimů a Válčících států. Toto období označujeme jako období sta škol. V tomto období se totiž vytváří spousta nových směrů, které nám snaží vysvětlit řád světa, otázky lidského života a společenských vztahů. Učenci přednášeli na panovnických dvorech a ačkoli se jejich názory v mnohém odlišovaly, měly i leccos společného. Kniha proměn - odráží se zde přechod od mýtického k filosofickému chápání světa a člověka. Škola jin a jang- navázala na starší výklad světa, pomocí dvou principů - jin (země, ženský prvek, tma, smrt, sever), jang (nebe, mužský prvek, světlo, život, jih), které ve své protikladnosti tvoří základ světa. Člověk se musí snažit, aby nenarušil tento řád. Vzájemné prolínání jin a jang se nazývá tao (cesta)

Zakladatelem taoismu je Lao-c', který žil v 6.století př.Kr. Je pokládán za autora nejdůležitějšího spisu o taoismu. Kniha o tao a ctnosti. V lidském světě se tao projevuje jako te(síla, ctnost), jako příčinu neštěstí taoisté pokládají to, že lidé se řídí pouze touhami a ctižádostí a ztrácejí kontakt s prazákladem z kterého vzešli. Taoismus byl chápán jako návrat k žití života v souladu s přírodou a nenarušením řádu světa. Dalším významným představitelem taoismu byl mistr Čuang ₁₎ Jak vládli osvícení králové ? Svým dílem zasáhli celou zem, a přece se zdálo, jako by to ani nebylo jejich dílo. Svým vlivem zasáhli všechny věci, ale zdálo se , že lid snad ani neví o jejich existenci. Nikoho nevyzvedali ani nevychválili, nechávali vše těšit se sama ze sebe, sami stojíce na místě, které je nezměřitelné, sami putujíce tam, kde není nic."

Tao je důležitým pojmem i v konfucianismu. Jeho zakladatelem byl Kchung-fu-c'(Konfucius), který žil v letech 551-479 př.Kr. Jeho názory se uchovaly v knize Hovory. Tao je pro Konfucia cesto člověka. Konfucius a jeho následovníci kladli důraz na lidské činy, které však musí být v souladu s vůlí nebes. Z toho vyplývají normy, kterými se člověk musí řídit. Mezi nejdůležitější požadavky patří ušlechtilost, spravedlnost, vědění a dodržování lidskosti. Tyto ideály by měl splňovat zejména panovník. ₂₎Z hovorů Konfuciových: ,,Kdybych z tří set písní Knihy písní měl vybrat jednu větu , aby obsáhla celé moje učení , řekl bych: ,Nechť není zla ve vašich myšlenkách'

Po deseti letech dřiny, která si vyžádala smrt tisíce dělníků se nakonec přece jen podařilo dostavět velikou zeď, která se jako had táhne na západ od Žlutého moře přes hory, napříč pouštěmi a zemědělskými oblastmi až k Tibetu, která měří 6300km.

Zeď byla postavena na příkaz prvního císaře sjednocené Číny Š'-chuang-tiho. V roce 214př.Kr. poslal císař generála Meng, aby spolu s 300 000 dělníky začal se stavbou soustavy opevnění. Již dříve za nezávislých států byly budovány opevnění, ale úkolem Menga bylo vybudovat dalších 800km zdi, která by tyto opevnění spojovala. Stavba pokračovala závratnou rychlostí a to jen díky stálému nasazovaní nových lidí do práce. Stavba si vyžádala spousty lidských životů a těmi platili hlavně rolníci. Například z pětičlenné rodiny museli jít pracovat na stavbu nebo na jiný, podobný státní projekt alespoň dva lidé. Proto lidem mizela z domácností mizela pracovní síla a nedokázali vést vlastní hospodářství. Na zdi pracovali, ale i trestanci a odsouzení k těžké práci. Ti chodili stovky kilometrů na sever v těžkých okovech a s železnými obruči na krku. Padali na zem vyčerpáním většinou ještě dřív než na stavbu došli, pokud však přežili smrt je většinou čekala na stavbě. Byli ubytováváni v nevyhovujících pracovních táborech, museli pracovat v dešti, bouřce, krupobití, sněhu a teplotách od 35°C v létě až do -21°C v zimě. Také zde byl veliký nedostatek jídla, které se dopravovalo na obrovských karavanách nebo na obrovských člunech proti proudu řek, z nichž jen některé byly alespoň trochu splavné. Většinou se však do pracovních táborů nedostala ani většina jídla. Kradli ho lupiči, poztrácelo se nebo bylo snědeno cestou. Jednou bylo z ostrova Šan-tung vypraveno 182vozůn obilí a ke zdi se dostal pouze jediný. Ani neúrodná půda na které se pěstovaly potřebné plodiny neposkytovala dostatečnou obživu. Nedostatek potravy vedl nejen k vysoké úmrtnosti hladem, ale také k násilí mezi dělníky. Mnozí z těch kdo zemřeli, ať už hladem nebo vyčerpáním skončili v příkopech, tvořících základy zdi, nebo je pohřbili do zdi, aby sloužili jako ochrana proti duchům ze severu, kteří měli být údajně stavbou zdi pobouřeni a rozezleni.

Pracovní čety začínali stavět zeď na severovýchodě, ale jejich další práce směřovala na západ. Nejprve se začalo se stavbou strážních věží, které dosahovaly výšky většinou přes 12m. Stavěly se od sebe v rozestupech kratších než je dvojnásobný dolet šípu, aby žádná část nebyla mimo dosah lučištníků. Byly budovány na strategických místech, jako byly vrcholky kopců a vstupy do údolí. Mezi věžemi se táhla 6-9m vysoká zeď, jejíž úkol byl chránit před nájezdníky a démony. Tam, kde mohli položit kámen, vkládali dělníci základy z žulových bloků - některé z nich měly rozměry až 4,3 na 1,2m. Na vrchol potom postavili vnější rám z hliněných cihel nebo z kamene. Malta na některých místech tak ztvrdla, že nebylo možné do ní zatlouci hřebík. Předpis k její výrobě se však již dávno ztratil. Prostor uprostřed zdi se vyplnil dobře udusanou hlínou a rtutí. Stavební materiál byl přivážen na koších, které táhli osli, volskými spřeženími a ručními spřeženími. V každé oblasti stavba přinesla nemalé potíže. Na východě u města Šan-chaj-kuan se musela zeď protažena až do moře, kde základ tvořily čluny potopené kameny.

Střední část vedoucí úrodnou krajinou Ordos byla původně obydlena kočovníky Siung - ny, kteří museli být z území kvůli stavbě vyhnáni. V některých oblastech zeď vedla přes kopce, kam nebylo možné stavební materiál dopravit ani volskými spřeženími, ani vozíky, tam ho museli lidé nosit v pytlích na zádech nebo v koších přivázaných k tyči. Na úzkých pěšinách byl materiál dopravován lidskými řetězci. Těžké kameny, které nebylo možné unést se dopravovaly na kládách nebo se dopravovaly kousek po kousku pomocí sochorů.

V oblastech se žlutou spraší se půda míchala s vodou a nalévala se do dřevěných rámů. Potom, co začala hmota schnout, ji udusali, až vznikla pevná ze, kterou poté obložili kameny a cihlami, pokud byly dostupné. Někde půdu jednoduše odstranili, až zůstal pás spraše jako val. V těchto místech, jak se později ukázalo, byla zeď mnohem více odolná než v kamenitých oblastech. V písčitých oblastech pouště Gobi se zeď skládala z kamínků a písku prokládaným vrstvami pouštní trávy a tamaryšku. Po jejím dokončení tvořila zeď opravdu mohutnou hradbu. V každé z věží se mohlo ubytovat asi pět vojáků nebo sloužily jako sklad potravin, s nimiž posádky věží mohly při obléhání vydržet asi čtyři měsíce.

Dlouho se věřilo, že čínská zeď byla postavena jako obrana před sousedními kočovnými kmeny. Ve skutečnosti, když se začalo s výstavbou nehrozilo dynastii Čchin od severních kmenů vůbec žádné nebezpečí. Dokonce ani příslušníci kmene Siung-nu nekladli žádný odpor, když byli vytlačeni z území v oblasti Ordos. S výstavbou se začalo díky císařově posedlosti v bezpečnosti a díky jeho zálibě ve velkolepých stavbách. Jeho úředníci však stavbu zdi podporovali z úplně jiného důvodu. Mohli takto posílat nepohodlné lidi do pracovních táborů. Stavba zároveň poskytla práci tisícům vojáků nezaměstnaných po ukončení bojů s kočovnými kmeny. Po dokončení byli vojáci rozmístěni ve strážních věžích po její celé délce. Zeď nebyla je hranicí mezi Čínou a kočovnými kmeny, ale také překážka lidem, kteří chtěli zběhnout z císařství.

Po plném obsazení vojáky představovala silnou překážku proti severním kmenům. Kromě toho také fungovala jako dobrý signalizační systém. Signální věže v 18-ti kilometrových rozestupech si mohly dávat znamení pomocí kouřového signálu. Největší slabinou byla její velikost. Těžko se obsazovala vojáky. Několik let po rozpadu dynastie Čchin dokázali Siung-nuové zeď prorazit a museli být vyplaceni vínem, obilím a hedvábím. Přestože dnes už zeď neplní žádné obranné funkce, stala se národním symbolem.