Doba děje: 19. století
Místo děje: Podještědí
Nemusili však pěstounové Evččini spoléhat na cizí lidi, viděli na ní samé, kdykoli do mlýna zavítat, což ovšem pro velkou v domácnosti práci tak často učiniti nemohla, jakž by si byly obě strany přály, že se jí asi zle nedaří. Kvetla jako růže a koukala jako jarní na nebi sluníčko. I přestala mlynářka znenáhla plakat, oknem k horám pohlížejíc, a mlynář přitom čelo ji nevraštil.
„Ještě tě Józa nestraší?“ tázala se mlynářka schovanky pokaždé, když na cestě k domovu až k olším ji doprovázela.
„Ještě ne,“ pousmála se Evička, „což nevíte, že i kdyby chtěla, mne strašit nemůže, poněvadž jsou, jak nebožtík mlynář tvrdil, již všichni duchové dávno od dobrých lidí vymodleni? Třeba se nebyli u Potockých za prabábu tuze modlili, přec jste vy a vaše ubohá máti zajisté tolik z ani naříkaly ‚otčenášů‘ a ‚zdrávasů‘, že má již svatý v hrobě pokoj, o svět se nestarajíc?“
„A co švakr?“ tázal se zas mlynář. Provázíval schovanku ještě dále domů než pěstounka, chodíval s ní až za louku do háje, kdež jdouc s mlynářkou ze čtyřnedělní tolik se byla naklouzala na hladkém jehličí v prvních nových střevících.
Román inspirovaný skutečnými událostmi.