< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Božena Němcová: Babička (3)Božena Němcová: České pohádkyČtenářský deník

Božena Němcová: Babička

Doba děje: přelom 18. a 19. století

Místo děje: Německo, Staré Bělidlo a okolí

Obsah díla:

Kniha vypráví o babičce Boženy Němcové, ale taky o moudrostech, obyčejích a zvycích obyčejných venkovských lidí, ale také třeba paní hraběnky.

Příběh se odehrává na Starém Bělidle, kde žije rodina Panklova (v knize Proškova) – nejbližší příbuzní babičky a spisovatelky (v knize vystupuje pod svým pravým jménem, tedy Barbora Panklová). Babička s nimi dosud nežila, proto jí napsala Terezka (jedno z jejích tří dětí), aby se za ní nastěhovala. Babička ač nechce opustit své hospodářství, se přistěhuje a poznává okolní krajiny, sousedy, ale hlavně vnoučata Barborku, Adelku, Vilímka a Jana. Brzy si ji všichni oblíbí díky její moudrosti, upřímnosti, víru v Boha a vše živé a spoustě dalších vlastnostech, které neomylně měla. Pomáhá všem kolem sebe – dokonce si získala přízně kněžny, ba dokonce samotného císaře Josefa II.

Babička byla velmi pracovitá, hned ráno nakrmila domácí zvířata, poté vzbudila děti, se kterými chodila na procházky, někdy potkali i Viktorku. Večer poté si všichni sedli na lavičku před domem a Babička vyprávěla dětem.

Když jdou na návštěvu k myslivcům, potkají v altánku paní kněžnu, která je pozve na zámek. V myslivně jim myslivec vypráví o Viktorce, která, podle jeho vyprávění, byla mladé děvče, které se zamilovalo do vojáka, jednoho z těch, kteří procházeli vesnicí, když odešel, zjistila, že s ním čeká dítě, které utopila ve splavu a zbláznila se z toho a od té doby chodí bláznivá po krajině, zpívá u splavu, spí v jeskyni v lese. Lidé jí občas nosí jídlo.

Babička přijala pozvání paní kněžny a i s dětmi ji navštívila. Dětem se v zámku velice líbilo, obdivovaly zde krásný nábytek i výzdobu. Paní kněžna si povídala s babičkou, která jí vyprávěla o sobě. Když byla mladá, žila se svým manželem Jiřím v zahraničí. Jiří byl na vojně a zde také zemřel. Babička zůstala se třemi dětmi sama, proto se rozhodla, že se vrátí k rodičům do rodné vesnice.
Na zámku se také setkají s komtesou Hortensií.

Slečna Kristla se velice přátelila s babičkou a chodila si k ní pro radu i útěchu. Byla totiž zamilovaná do Míly, který však musel na vojnu na 14 let. Byla z toho velmi nešťastná. Babička se přimluvila u paní kněžny a ta zařídila, aby Míla nemusel na vojnu.

Nakonec i babička začala pociťovat své stáří a jednoho dne ulehla na lože. Chtěla, aby se ještě setkala s vnoučaty, které zatím dospěly a odstěhovali se, a obávala se, že nestihnou včas přijet a už je nikdy neuvidí. Ty to však stihli a společně s babičkou vzpomínali na staré časy. Babička zavřela oči a usnula navěky. Na pohřeb jí šla celá vesnice.

Babiččin život byl opravdu jedinečný, a když umírala, byla opravdu šťastna – „Šťastná to žena!“

Úryvek z knihy:

„Ten způsob mezi námi není, abychom si posílali listy. Vzpomínáme na sebe, modlíme se jeden za druhého a při příležitosti, když se natrefí známý člověk, pošleme vzkázání, jak se komu vede. Takový lístek, člověk neví, kdo ho do ruko dostane a kam se octne. Můj tatík psával někdy listy vojákům, rodilým z naší vsi, co leželi kdesi až daleko za hranicemi, když se chtěli rodiče dovědít, jsou-li přece živi neb ne, anebo jim pár zlatých peněz poslali, Ale když se pak vrátili, říkávali, že nic nedostali. A tak to je, milostivá paní, když přijde takhle psaní od sprostého člověka, to leckdes uvázne.“

„To si nemysli, stařenko,“ vskočila jí do řeči kněžna, „každý takový list, buďsi od kohokoliv, musí přijít do rukou toho, na koho je nadepsán. Nikdo jiný nesmí jen podržet, ani jej otevřít, je na to veliký trest.“

„Slušná věc to já milostivé paní věřím, ale což je to všecko platno, když my se přece jen raději svěříme dobrému člověku. Na takový kousek papíru nedá se přece všecko důkladně napsat, člověk by se ještě rád zeptal na to a na ono, a nemá koho; ale když přijde takhle handlovní člověk neb ti poutníčkové, ti už povědí všecko spravedlivě od slova k slovu. Byla bych já se také o našich více dozvěděla, ale že byly ty nepokoje, málo lidu přecházelo…“

Znaky díla:

Nejvýznamnější dílo Boženy Němcové. Jedná se o povídku, nikoli o román. Psáno v ER formě, pásmo vypravěče se střídá s pásmem postav. Syntax složitá, jazyk spisovný až knižní, archaismy a historismy, inverze.

Toto dílo napsala autorka v nejtěžších chvílích života - po smrti jejího nejmilejšího syna Hynka.


Přidal: tess.for 27.02.2008
Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 715
Zhlédnuto: 26244 krát
< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Božena Němcová: Babička (3)Božena Němcová: České pohádkyČtenářský deník