Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce

Doba děje: 16.století

Místo děje: svět

Postavy:

Poutník - člověk hledající svůj smysl života, čím blíže poznává svět, tím je jím více znechucen

Obsah díla:

Hlavní postavou je poutník (autor), který putuje světem se dvěma průvodci – Mámení a Vševěd Všudybyl. Poutník je básník, který se rozhoduje, jaké povolání si zvolí, a právě proto putuje světem.

Průvodci jej vedou do města, kde jsou lidé rozděleni do několika směrů povolání (řemeslníci, učení, duchovní, vrchnost...), jenže Komenský shledává v každém povolání spoustu nedostatků a špatností, zvrácenosti a marnosti.

Poutník přichází na to, že svět není dobrý a zlý, není černý a bílý, ani světlý a tmavý, ale je to jeden velký chaos, který se nedá rozdělit. Autor také ukazuje lidskou přetvářku.

Je nespokojený nejen s lidmi, ale i s Moudrostí, ale nakonec zaslechne hlas z nebe, který říká, že má hledat štěstí ve svém srdci.

Knize jsem moc dobře neporozuměla. Těžko se mi četla, také proto, že byla psána „těžkým“ jazykem. Proto mi možná unikly nějaké skutečnosti.

Úryvek z knihy:

Takž mne mezi fyzickým a chemickým auditorium uličkami jakýmis provedouc, postaví na jiném placu, kdež sem hrozné divadlo spatřil. Rozpali sobě člověka, a řežíc jeden oud za druhým, pátrali se mu ve všech vnitřnostech, s chutí sobě, co kde našli, ukazujíce. I řekl sem: „Ale což toto za ukrutnost, s člověkem jako s hovadem zacházeti?“ „Musí to býti,“ dí tlumočník, „to je jejich škola.“

Oni mezitím nechajíc toho, rozběhli se po zahradách, lukách, polích a horách, a co tam kdo roustoucích věcí našli, šklubali to a nanesli takové hromady, že by k přebírání a přehlédání toliko toho mnoho let nestačilo. A každý jíž z hromady co se mu vidělo aneb trefilo, uchytě, běžel rozpáranému onomu tělu: a nad oudy jeho roztahujíc, jedno s druhým na dýl, na šíř, na tloušť měřil. Ten pravil, že se toto k tomu trefuje, onen že netrefuje: pak se o to s velikým křikem hádali; ba i o sama jména travin těch veliké byly nesnáze. Kdo jich nejvíc znal, měřiti a vážiti uměl, tomu z nich věnec upletouc, korunovali ho a kázali doktorem toho umění jmenovati.

Vtom spatřím, an teď k nim všelijaké vnitř i zevnitř poraněné, hnijící a kyšící nosí a vodí: k nimž oni přistupujíc, do shnilin jim nahlédli, puchu od nich jdoucího čeníchali, v nečistotách vrchem i spodkem odcházejících se párali, až ošklivo; a tomu pravili průba. Pak vařili teprv, pařili, pražili, škvařili, prudili, studili, pálili, sekali, řezali, bodli, šili zas, vázali, mazali, tvrdili, měkčili, zakrývali, zalévali a nevím co víc nedělali. Mezi tím pacienti mezi rukama předce jim hynuli: nemalý díl s naříkáním na ně, že od jeich buď neumělosti, buď nedbánlivosti zcházejí.

Znaky díla:

Barokní dílo, psáno barokní češtinou, přepisem do moderní češtiny se ztrácí část básnického umění.