< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Paulo Coelho: Jedenáct minutPierre Corneille: CidČtenářský deník

Paulo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít

Doba děje: konec 20. století (rok 1997)

Místo děje: Slovinsko (Lublaň)

Postavy:

Veronika: Dívka, co chtěla, zemřít, ale postupem času se zase naučí žít.
Zedka: Žena v léčebně, která se tam dostala kvůli depresím.
Mari: Členka bratrstva, která se do léčebny dostala kvůli panickým záchvatům. Zůstala v léčebně tři roky, přestože se ve své podstatě už uzdravila, pouze se nechtěla vrátit do reality a podléhat lidským normálům.
Eduard: Schizofrenikem se stal kvůli rodičům a také možná kvůli úrazu na kole. Chtěl být malířem a objevit ráj, ale rodiče byli proti a přáli si, aby se stal diplomatem. A tak se nakonec stalo, že se uzavřel do vlastního světa. Do reality mu pomáhala pouze Mari, díky které nebyl „normálním“ schizofrenikem.
Dr. Igor: Ředitel Villete, který pracuje na pokusu s Vitriolem (= hořkosti), který způsobuje nechuť k životu. Jako pokusný králíček mu poslouží Veronika, které oznámí, že jí nezbývá moc času života, což vůbec není pravda. Podává jí Fenotal, který způsobuje záchvaty podobající se srdečním. Ta pod uvědoměním si smrti začne mít chuť žít. Doktor tedy dospěje k závěru, že jediný lék proti Vitriolu je uvědomění si smrti.

Obsah díla:

Mladá dívka Veronika se rozhodne spáchat sebevraždu předávkováním léků ve svém klášterském bytě na Lublaňském náměstí. Tato mladá knihovnice měla dva důvody k tomuto činu, nudný stereotyp života a pocit zbytečnosti. Pokus se jí nevydaří a po komatu se probouzí v psychiatrické léčebně Villete, kde se dovídá, že jí zbývá maximálně týden života kvůli nevratnému poškození srdce. Postupně pozná pár lidí. Zedku, ženu, která díky inzulinu astrálně cestuje a vysvětluje Veronice, co vlastně znamená být blázen. Mari, členku Bratrstva (skupina lidí, kteří jsou psychicky zdraví, ale nechtějí z Villet odejít), která nabádá Veroniku, aby poznala sama sebe. Eduard, schizofrenik, jenž miluje její hru na klavír a do kterého se později zamiluje.
Z počátku u Veroniky přetrvává chuť zemřít. Postupem času dává průchod emocím, které si dříve nedovolila cítit, hněv, stud, láska. Naučí se vyjadřovat své emoce a nedělat pouze věci, na kterých trvají ostatní. Objeví své touhy a chutě. Dělá to, co chtěla, aby bylo smyslem jejího života, jejím povoláním, hra na klavír. Hraje většinou v noci a její hlavní posluchač je Eduard. Eduard nakonec s Veronikou uteče poslední den jejího života a užijí si krásný večer, který zakončí u malého hradu v Lublani, kde usnou. Po probuzení zjistí, že Veronika stále žije a to, že může žít stejně dlouho jako já, či vy, se možná někdy dozví, nebo také ne.

Úryvek z knihy:

Veronika se polekaně probudila, zalitá studeným potem. Zvenčí k ní doléhal hrozný hluk a ona potřebovala ticho, aby mohla spát dál. Ale randál neutichal.
Malátně vstala a šla do společenského sálu, kde ještě stačila zahlédnout, jak Eduarda vlečou někam pryč a jak k němu spěchají další dva ošetřovatelé s injekčními stříkačkami.
„Co to děláte?“ vykřikla.
„Veroniko!“
Schizofrenik na ni promluvil! Řekl její jméno! Nevěřícně a rozpačitě se k němu chtěla přiblížit, ale jeden z ošetřovatelů ji zadržel.
„Co si to dovolujete? Já tady nejsem proto, že bych byla blázen! Takhle se mnou jednat nemůžete!“
Podařilo se jí ošetřovatele odstrčit, zatímco ostatní pacienti povykovali a tropili takový rámus, až dostala strach. Neměla by jít za dr. Igorem a okamžitě opustit léčebnu?
„Veroniko!“
Znovu vyslovil její jméno. S nadlidským úsilím se Eduard oběma mužům vytrhl. Ale místo aby utekl, zůstal nehybně stát, stejně jako předtím v noci. A jako mávnutím kouzelného proutko všichni kolem také strnuli a čekali, co se bude dít.
Jeden ošetřovatel chtěl k Eduardovi zase popojít, ale ten znovu sebral veškerou svou energii a pohledem mu v tom zabránil.
„Půjdu s vámi. Už vím, kam mě vedete, a taky je mi jasné, že chcete, aby se to dozvěděli i ostatní. Jenom chvilku počkejte.“
Ošetřovatel usoudil, že možná stojí za to mu vyhovět; koneckonců všechno začínalo vypadat normálně.
„Víš, myslím, že ty… myslím, že pro mě hodně znamenáš,“ řekl Eduard Veronice.
„Ty přece nemůžeš mluvit. Nežiješ v tomhle světě a nevíš, že se jmenuju Veronika. Nebyl jsi se mnou včera v noci, prosím tě, řekni, že ne!“
„Byl.“

Znaky díla:

Všechny postavy jsou popisovány především psychologicky, vidíme, co se jim zrovna odehrává v hlavě. Autor se zamýšlí nad tím, kdo je vlastně blázen, společnost, nebo jedinec, který se od ní odlišuje.

Přidal: Nejka 19.03.2012
Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 691
Zhlédnuto: 4988 krát
< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Paulo Coelho: Jedenáct minutPierre Corneille: CidČtenářský deník