Veronika se polekaně probudila, zalitá studeným potem. Zvenčí k ní doléhal hrozný hluk a ona potřebovala ticho, aby mohla spát dál. Ale randál neutichal.
Malátně vstala a šla do společenského sálu, kde ještě stačila zahlédnout, jak Eduarda vlečou někam pryč a jak k němu spěchají další dva ošetřovatelé s injekčními stříkačkami.
„Co to děláte?“ vykřikla.
„Veroniko!“
Schizofrenik na ni promluvil! Řekl její jméno! Nevěřícně a rozpačitě se k němu chtěla přiblížit, ale jeden z ošetřovatelů ji zadržel.
„Co si to dovolujete? Já tady nejsem proto, že bych byla blázen! Takhle se mnou jednat nemůžete!“
Podařilo se jí ošetřovatele odstrčit, zatímco ostatní pacienti povykovali a tropili takový rámus, až dostala strach. Neměla by jít za dr. Igorem a okamžitě opustit léčebnu?
„Veroniko!“
Znovu vyslovil její jméno. S nadlidským úsilím se Eduard oběma mužům vytrhl. Ale místo aby utekl, zůstal nehybně stát, stejně jako předtím v noci. A jako mávnutím kouzelného proutko všichni kolem také strnuli a čekali, co se bude dít.
Jeden ošetřovatel chtěl k Eduardovi zase popojít, ale ten znovu sebral veškerou svou energii a pohledem mu v tom zabránil.
„Půjdu s vámi. Už vím, kam mě vedete, a taky je mi jasné, že chcete, aby se to dozvěděli i ostatní. Jenom chvilku počkejte.“
Ošetřovatel usoudil, že možná stojí za to mu vyhovět; koneckonců všechno začínalo vypadat normálně.
„Víš, myslím, že ty… myslím, že pro mě hodně znamenáš,“ řekl Eduard Veronice.
„Ty přece nemůžeš mluvit. Nežiješ v tomhle světě a nevíš, že se jmenuju Veronika. Nebyl jsi se mnou včera v noci, prosím tě, řekni, že ne!“
„Byl.“