"Sedmikrásko moje! Sedmkrát milovaná, sedmkrát nalezená, sedmkrát spanilá, kdybych byl sedmkrát živ, ještě bych tě nemohl míti dost rád!"
A tu jí z očí vytryskly slzy, vrhla se mu do náručí a štkala na jeho šíji nejkrásnější přiznání lásky beze slov.
Pak seděli u stolu proti sobě a lampa stála na stole stranou. Vyprávěli si; mnoho o sobě nevěděl, jen o svém strachu, nejistotách a mukách, o svém úžasu, když ji potkával, nepoznávaje ji. Přivíral oči a viděl mezi řasami sedm obrazů; otevřel oči a viděl jen jednu. Myslil, že bude žasnouti, jak je to možno, že z této jediné jako z duhy vyšlo sedm tajemných září, sedm životů, sedmeré štěstí. A zatím seděla proti němu prostá, srdečná a ztichlá, čekající na každé slovo a šťastná z jeho blízkosti.
Pak vyprávěla sama o všem, co se stalo od té chvíle, kdy se s ní rozloučil po setkání na hřbitově. Čím tesknější a opuštěnější byly chvíle jejího života, tím větší ticho se hloubilo po hlasem jejího vyprávění, tím jasněji a živěji vystupoval obrys jejích modrých šatů z pozadí tmy, tím byli spolu samotnější a jistější, že se našli navždy. Vyprávěla o své službě, ve venkovském městě, kde ji potkal v šatech, které nyní má na sobě.
Pak otevřela košík, položila na stůl krabici s fotografiemi a ukázala mu jednu, kterou mu chtěla poslat, ale zdržela ji nějaká myšlenka, že ji najde a pozná i bez podobenky. Věděla o něm dobře, i když se sám přestěhoval; a když sama změnila místo a šla za prodavačku, chtěla mu psáti asi den předtím, než byla překvapena jeho příchodem. Psaní tenkrát neposlala, poněvadž se jí zdálo, že psáti neumí. Když přijel, už nebylo třeba psát.