Jan Drda: Němá barikáda (2)
Doba děje: 2. světová válka
Místo děje: Protektorát Čechy a Morava
Obsah díla:
Povídka Vyšší princip
Na gymnáziu v Kostelci se studenti připravují na maturitní zkoušku. Protože je období heydrichiády, jsou nacisté uraženi tablem maturitního ročníku a požadují jeho likvidaci. Tři studenti z legrace domalují vousy na snímek zemřelého Heydricha. Jejich spolužák, který není za svůj špatný prospěch připuštěn k maturitě je udá. Při psaní maturitní práce jsou zatčeni a odvedeni gestapem. Jejich třídní, kterému se přezdívá Vyšší princip podle slov, která často používal, se je snaží zachránit spolu s jejich spolužačkou Skálovou, která má ráda jednoho ze zatčených, Vlastimila Ryšánka. Vyšší princip se dostane až k řediteli místní gestapa a poprosí ho o propuštění studentů. Ten slíbí pomoc. Protože se ale později doví, že studenti jsou připraveni na popravu, nezachrání je. Jsou proto zastřeleni. Druhý den pedagogický sbor odmítne napsat dopis s vyjádřením loajality. Vyšší princip jako třídní učitel je pověřen, aby pronesl ve třídě řeč, kterou by odsoudil čin tří studentů. Ten pohlédne na prázdné lavice po svých zavražděných žácích a řekne úplně něco jiného, než co dostal za úkol: „Z vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“
Povídka Včelař
Pan řídící Havlík skrývá tři parašutisty s vysílačkou. Němci vtrhli do jeho domu a našli anténu, která je navedla k včelínu, kam schoval vysílačku. Ten nacisti rozboří a pana řídícího zastřelí. Umírající učitel ještě rukou chrání včelí královnu.
Úryvek z knihy:
„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loyality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastilisovat…“
Do strašného ticha četl dvacet řádek, plných podlosti a devotnosti. Pak rozšrouboval plnící pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhví kolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených rukou a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír pod stůl.
„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“ (Vyšší princip)
„To… jsou… oni… I včelám… berou život!“
Komandant s tlumočníkem, ukryti za boční stěnou domku, křičeli na starce, že je zatčen, ať nechá těch hloupostí a okamžitě vyjde ze zahrady, jinak že začnou střílet. Pan řídící Havlík je vůbec nevnímal. Po třetí výzvě chytil komandant jednu z pušek, tu, jíž byl rozbit jeden z úlů, opřel si pažbu, lepkavou ještě medem, o rameno, a vypálil.
Klečící stařec ani nehlesl. Jen se malinko sesul, dolehl na trávník mezi rozbité plástve, a pravičku, na jejímž ukazováčku dosud seděla včelí královna, pohybem neuvěřitelně pomalým vysunul před sebe.
Znaky díla:
11 povídek o životě prostých lidí za druhé světové válkyPřidal: jenikkozak 09.06.2011
Zobrazit podrobnosti
Zhlédnuto: 7570 krát
Statistika