U lesa, několik set kroků za řekou byl hřbitov; - po klekání neradi chodili lidé tou stranou a mnoho bájí bylo o umrlcích, kteří tam v půlnoční dobu rejdy tropí. Ale Barča i noční dobou tamtudy šla, a nikdy aby se jí cos strašného bylo přihodilo. Nevěřila tedy, že by zemřelí vstávali, lidi strašit chodili a na svých hrobech se veselili.

Když šla chasa do lesa na jahody nebo na borůvky a zhlédli kdes hada, tu bylo útěku; dokonce jestli had hlavu pozdvihl a žihadlo jim ukázal, tu běželi všickni k vodě, aby tam dříve byli než had a on žádné moci k nim neměl. – Barča nikdy neutekla, ona se nebála zlého býka, neřku-li hada nebo štíra. Jestli jí ležel v cestě, odehnala ho, nedal-li se ale odehnat a bránil se, zabila ho. Když jí nepřekážel, nechala ho.

Zkrátka, Bára neznala strach a bázeň; ani když hrom bil a bouře nad údolím vztek svůj vylévala, nechvěla se Bára. Ba naopak, když vesničané okna i dveře zavírali, by se na ně pánbůh nehněval, tu Bára nejraději stála na záspí, by lépe dívat se mohla na obzor, před okem rozprostřený. Jakub mnohdy jí říkal: „Já nevím, děvče, jakou to radost máš, dívat se do nebe, když se pánbůh hněvá.“ – „Právě takovou, jakou mám, když se směje,“ odpověděla. „Podívej se, táto, ten oheň, jaká to krása v těch černých mračnech!“ – „Neukazuj!“ okřikoval ji Jakub, „ať ti boží posel prst neurazí. Kdo se nebojí bouřky, nebojí se pánaboha, nevíš to?“

Povídka patří časově do romantismu, avšak nalézáme zde, jako i v mnoha jiných dílech Boženy Němcové, i znaky realismu jako pravdivé zachycení života na venkově. Není to už idealistická společnost, ale je líčena se všemi svými stinnými stránkami, jako je pověrčivost, nenávist ke všemu neznámému či velké sociální rozdíly.

Syntax je složitá, nalézáme zde plno dlouhých složitých souvětí. Jazyk je spisovný až knižní, mírně archaistický. V díle nalézáme inverzi typickou pro Boženu Němcovou - sloveso na konci věty, což je vliv němčiny.