Právě přihlášení uživatelé:
Hansroteaq4 (návštěvník)
Schiavonese3 (návštěvník)

2 uživatelé jsou online.

www.STUDUJU.cz
referáty, čtenářský deník...


< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >John Ronald Reuel Tolkien: Pán prstenů - Dvě věžeJohn Ronald Reuel Tolkien: Pán prstenů - Společenstvo prstenuČtenářský deník

John Ronald Reuel Tolkien: Pán prstenů - Návrat krále

Obsah díla:

Pipin, jak už bylo řečeno, putoval spolu s čarodějem Gandalfem, Šedým poutníkem nebo také Mithrandirem do Minas Tirith. Správcem města byl Denethor, otec Faramira a Boromira, který zemřel v bitvě se skřety poblíž Raurorských vodopádů. Druhá část skupiny, tzv. Šedá družina se ale vydala do Edorasu, hlavního města Rohanu, ještě spolu s králem Theodenem. Během cesty se ale museli i oni rozloučit. Aragorn již od začátku věděl kam má namířeno, že jeho cesta do Minas Tirith nepovede přímo, ale s oklikou, velmi temnou cestou přes stezky mrtvých, kam se nikdo živý již dlouho neodvážil. A tak on a jeho družina Dúnadanů, hraničářů, nebo také odvážných mužů, kteří pochází ze západu z krve Nůmenorejců a jeho tři další společníci Legolas, Gimli a Smíšek. A tak se vydali na cestu .

Dojeli do Šedé brázdy. Zde je přivítala paní z Rohanu Éowyn a připravila jim ubytování na noc. Ještě v noci si šla promluvit s Aragornem a snažila se ho přesvědčit, aby nejezdil na stezky mrtvých, i když předem věděla, že naléhání bude zbytečné, neboť je to jeho osud. Když přemlouvání nepomohlo, snažila se Aragorna přesvědčit, aby ji vzal s sebou, že se nebojí. ukázka str. 48

Ráno se Šedá družina musela rozloučit. Bylo to těžké loučení, zejména pro Éowyn,. která se nechtěla vzdát nadějí, ale věděla že bude muset zůstat se svým lidem a až do poslední chvíle prosila Aragorna, aby mohla jet s družinou. Nakonec přece jen odjeli bez Éowyn , ale i bez Smíška, který je moc malý na to, aby jel sám na koni. Tak se družina vydala směrem na Roháč. Mezitím ale do Šedé brázdy dojela další družina, tentokrát s Éowyným skoro- otcem (strýcem) králem Theodenem.

Nad Minas Tirith se mezitím začal stahovat temný mrak. Čas do velké bitvy, do závěrečného střetu mezi dobrem a zlem se začal krátit. Začali to cítit i jeho obyvatelé, i správce Denethor, Mithrandir, ale i půlčík Pipin. Ten se zatím skamarádil s Beregondem a jeho synem. V Minas Tirith vyslali posla do Rohanu, aby jim jejich dávní spojenci vyslali pomoc. Dorazí ale včas? Posel dojel, ale král Theoden mu řekl, že v Minas Tirith nebudou dřív než za týden. Nakonec vyrazili dřív než čekali, ale bude tento čas stačit? Nenajdou místo města jen trosky? Touto dobou se v Minas Tirith čekalo kromě posily z Rohanu ještě na příjezd Denethorova syna Faramira. To už se ale nad městem začali kroužit okřídlení černí jezdci. Faramirova družina se blížila k Minas Tirith, a když už to vypadalo nadějně Faramir byl raněn. Odnesli ho do věže a Denethor se zbláznil. Chtěl Faramira nechat zemřít a sám se upálit. Pipin to zjistil a okamžitě se jal hledat Gandalfa, dokud ještě není pozdě, aby tomu zabránil.

Rohanští s králem Theodenem byli již dávno na cestě . Theoden ač nerad, musel svého panoše Smíška zanechat v Šedé brázdě, neboť by nemohl jet na koni sám a ostatním by překážel. Nevěděl ovšem, že jistý jezdec Dernhelm vzal Smíška pod svou kápi, tak aby o něm nikdo nevěděl a že Smíšek jede s ním. A ještě, že se tak stalo, protože ti dva budou mít ještě hodně důležitou funkci. Když dojeli na Pelennorská pole byla již před Minas Tirith ohromná armáda skřetích vojáků. Theoden zavelel ať s nimi nemá nikdo slitování, oni ho nemají také. A vyjel do bitvy.

Okřídlení Nazgúlové kroužili nad městem a jejich velitel vjel do brány města. Před ním stál Gandalf a řekl, že tudy rozhodně neprojde. Hrůzný pán s korunou na neviditelné hlavě se ale jen zasmál. Zanedlouho našel konečně Gandalfa Smíšek a vzal ho za Denethorem, aby zabránil blížící se katastrofě. Když přišli, Denethor byl nešťasten a viděl jen porážku. Gandalf již tušil… Denethor vlastnil jeden z palantírů a mysl mu zakalila temnota. Nakonec sice zabránili aby spálili umírajícího Faramira, ale aby se upálil Denethor sám, tomu už zabránit nemohli.

Minas Tirith tedy bylo bez správce a správcův syn byl na pokraji smrti. A jedna, jemu později blízká osoba byla na pokraji smrti také. Pán Nazgúlů zrovna zabil Theodena, krále Rohanu. Jeho dcera (neteř) Éowyn, nebo také jezdec Dernhelm (oba byli tatáž osoba) pozvedla meč a zabodla ho do Černého jezdce. Ten byl poraněn, ale Éowyn pod tou prudkou silou upadla. Za jezdcem se ale krčil Smíšek a svíral v ruce meč. Vší silou se rozběhl a bodl Nazgúla do nohy, ten se zakymácel a Éowyn ho probodla. Tak zemřel temný pán Nazgúlů. Éowyn to ale nemohla vydržet, zabít takovou sílu není jen tak, a upadla do bezvědomí.

Aragorn, který od doby co byl v šedé brázdě, přejel přes Roháč, přes Morthondu ke stezkám mrtvých. Zdejší lidé dříve slíbili pomoc proti Sauronovi, ale nedodrželi slovo. Teď jako mrtví nemohou nalézt klid dokud nesplní, co kdysi slíbili. Teď jako mrtví musí povstat a bojovat proti Sauronovi. Jednou, naposled. Poté mohou jejich duše odejít. A tak Aragorn se svou šedou družinou dojeli až ke kameni Erech, odtud přes Tarlangovu šíji, přes Lamedon, přes Kiril dojeli až k Ringló. Odtud pokračovali k Linhiru až do Pelargiru a zde se nalodili na nepřátelské lodě, jejichž majitele porazili a vydali se k Minas Tirith. Jeho obyvatelé se začali děsit, nepřátelé jedou. Poté ale poznali, že na palubě je Aragorn, syn Arathornův a že jsou to spojenci.

Přijela posila, vítězství bylo na dosah. Ale to není to konečné vítězství, ještě ne. Sauron je stále ve své temné věži Barad-dur a čeká až mu jeho sloužící přinesou prsten. Bůh ví, kde je mu konec a kde je Ten, jenž jej nese. Rohanští a Gondorští porazili Sauronovu armádu a rozprášili skřety, ti co přežili se rozutekli pryč. Poté šel Aragorn do domů uzdravování, aby se podíval na raněné. Nejprve zašel za Éowyn a Faramirem a vyžádal si králův lístek. Po jeho léčebné síle se začala uzdravovat i Éowyn a Faramir.

Ale nezapomeňme na Smíška. jeho ruka, kterou udeřil Pána Nazgúlů byla silně ledová. Pár dnů po bitvě si všichni museli odpočinout, ale nadešel čas aby se vydali do Mordoru, bitva byla vyhraná, ale válka ne. Aragorn pozvedl Andúril a vyjeli k Mordorské bráně. Když k ní přijeli, brána se otevřela a z ní vjelo Sauronovo poselstvo, v čele s Ústy Sauronovými, jak se nazval jeho podddaný. Přinesl s sebou i trpasličí brnění, elfí plášť a meč. Gandalfovi se zatmělo před očima. Vždyť to jsou věci Froda a Sama. Kde je těm ale konec?

Sauronův služebník družině předložil Sauronovy podmínky. Všichni obyvatelé západu se stáhnou za řeku Anduinu, všichni pomohou Sauronovi znovu vybudovat Železný pas, všechny národy budou Sauronovi poddaní a nikdy proti němu nepozvednou meč a všichni mu budou odvádět daň. Tyto nehorázné podmínky ale Gandalf nepřijal, i když se bál, že poslání selhalo.

Nato na poselství z Gondoru zaútočili skřeti a obři. Pipin, který jel také, jednoho z nich zabil, tím se v hrdinství vyrovnal svému příteli Smíškovi, který pro zranění nemohl jet také. Pak se mu zatočila hlava a spadl z koně.

Ale abychom nezapomněli na Froda a Sama, vždyť oni mají nejdůležitější poslání. Po tom, co skřeti odnesli Froda do Cirith Ungolu, Sam narazil do brány a omdlel. Za nějakou dobu, sám nevěděl kolik uběhlo hodin nebo možná dní, se probral. Měl na ruce prsten, jeden prsten, takže ho za tu dobu nikdo nemohl vidět. Poté co se probral, sundal si prsten a uviděl dva skřety, oni ho však neviděli. Hádali se, protože zřejmě našli mitrilovou kazajku.

V Samovi se vytvořila ohromná síla a odhodlání, zvedl se a běžel k černé bráně. Byla otevřená, ale přesto nemohl projít. Narazil na dva Bdící. Každý měl tři hlavy a tři spojená těla, byli vytesaní z kamene, přesto v nich byla ale nějaká temná síla. V tom si Sam vzpomněl na světlo od paní Galadriel. „Když všechna světla zhasnou, tohle ti ukáže cestu…“ Ještě, že ho měl u sebe, kdyby ho měl Frodo, bývali by mu ho vzali skřeti. Vytáhl světlo a prošel dovnitř. Tak a teď jen osvobodit Froda.

Šel pořád nahoru a v tom narazil na skřeta. Ten se ho v jeho elfím plášti s žihadlem v ruce lekl. Myslel si, že je to velký elfí bojovník. Sam se ale nezastavil, běžel dál. Frodo byl nahoře. Sam počkal až skřeti odejdou a pak vylezl za Frodem. Ten byl nahý. Nenašli nic jiného, než věci po mrtvém skřetovi, co ho hlídal a tak si je Frodo vzal. Aby nebyli nápadní, Sam si také oblékl skřetí plášť. Pak vyrazili.

Frodo byl pořád slabý a jídla bylo tak málo. Ještě k tomu byl ovládnut prstenem a musel si ho tedy vzít zpátky. A tak putovali k Hoře. Cesta byla dlouhá a těžká, zvláště v této pusté krajině. Přespávali vždy někde v roští. Naštěstí měli černé skřetí pláště. Ty jim jednou také zachránily život. Narazili na oddíl skřetů a ti si mysleli, že to jsou také skřeti, ale dost líní a tak museli jít kousek s nimi, pak se skřeti začali hádat a Frodo a Sam nepozorovaně vyklouzli.To už je od Hory dělilo jen pár dní.

Pak tam konečně došli. Frodo byl na pokraji svých sil. Sam se mu všemožně snažil pomoci, často mu dával i část své svačiny, lembasu. Pak tam konečně stáli, na úpatí hory Osudu, stejně jako před stovkami let Isildur s Elrondem. Stačilo jen hodit prsten do nitra hory, do jejích plamenů. Sam řekl Frodovi, ať se prstenu zbaví. Ale on si ho nasadil, byl jím již zcela ovládnut a chtěl se sát pánem světa. V tom okamžiku, co si ho nasadil, přiběhl Glum, který je už dlouho sledoval a začal s Frodem bojovat.

Vrhl se na něj, chtěl prsten pro sebe. Podařilo se mu chytnout Froda za ruku a ukousl mu prst s prstenem. Teď ho měl on. V tom okamžiku se ale zakymácel a protože stál na samém okraji hory, spadl dolů do ohně i s prstenem. Frodo byl volný a bez prstu. Zatímco Glum spadl do ohně.

Aragorn se sou armádou bojovali na Cormallenských polích se skřety. Najednou se ale vše změnilo, Nazgúlové slyšeli volání temné věže a začali odlétat, zem se zakymácela a černá brána se rozdrolila. To byl ten konec, konec Sauronovy říše. Frodo a Sam byli mezitím na konci svých sil. Gandalf vyslal orla Gwaihira, aby pro ně zaletěl. Vrátil se i s nimi.

Bylo poledne čtrnáctého března Nového letopočtu, když se Sam konečně probudil. Zjistil, že již není u hory Osudu, v temné krajině daleko od domova. Daleko odtud, v Gondoru mezitím vstala Éowyn. Pro své zranění nemohla jet s družinou bojovat do Mordoru a navíc musela jen ležet, což ji otravovalo. Vyšla tedy ven z pokoje a chtěla mluvit se správcem města. Sloužící ji tedy odvedl k Faramirovi, který také ještě nebyl zcela zdráv. Ten se teď, když ještě nebyl dost silný nejraději procházel po zelených zahradách domů uzdravování. Éowyn si stěžovala, že nechce být zavřená v pokoji a tak se začali po zahradách procházet spolu.

Již od prvního okamžiku se Éowyn, rohanská štítonožka, jak jí nazývali, nebo také Rohanská paní, Faramirovi líbila. Žádnou takovou krásnou a zároveň tak statečnou dívku v Gondoru nepotkal. Jenže Éowyn myslela jen na Aragorna, který byl teď daleko v Mordoru. Ale protože oba neměli co dělat, rádi se spolu procházeli. Zanedlouho byl Faramir tak uzdraven, že se musel začít věnovat povinnostem správce a tak neměl dost času na Éowyn. Éowyn ale jejich procházky začali chybět a její tvář zase pobledla. Dozorčí proto zašel za Faramirem, a ten Éowyn navštívil.

Éomer totiž vzkázal Éowyn, aby za nimi po vítězství na Cormallenských polích zajela, ale ona nechtěla. Faramir se tomu divil a proto se jí zeptal, proč nejela. Mohla nejet ze dvou důvodů. Buď by ji mrzel lesk a sláva , která padla na Aragorna, který nebyl s ní, nebo protože v Gondoru potkala Faramira. Také jí vyznal lásku a požádal o ruku. Ona odpověděla, že již nechce rohanskou štítonožkou a že přijímá. Vše se už připravovalo na příjezd krále.

A pak nadešel ten den. Vojsko se začalo vracet. Pomalu docházeli k bráně, když z vojska vystoupili Dúnadani v čele s Aragornem a vedle něho kráčeli Éomer Rohanský, kníže Imrahil, Gandalf a čtyři perian, tedy hobiti. Lidé nad nimi žasli. Všichni byli šťastní z vyhrané bitvy a z příchodu krále Elfkama. Brzy nato, když došli k Faramirovi, Faramir, správce Gondoru podal Aragornovi bílou hůlku, aby se vzdal svého úřadu, ale ten mu ji vrátil zpět se slovy, že tento úřad mu náleží dál. Dále mu Faramir dával korunu, ale Aragorn chtěl, aby korunu přinesl Ten, kdo nesl prsten a nasadil mu ji Mithrandir, který byl hybatelem všeho co bylo dosaženo. A tak byl Aragorn korunován králem Elessarem.

Brzy potom již Elessar seděl v síni králů a vynášel rozhodnutí. Faramir se stal knížetem ithilienským a jako sídlo mu byl určen Emyn Arnen. Aragorn však stále nechtěl rozpustit společenstvo, všichni bydleli v krásném domě a chodili kam se jim zachtělo a také čekali na jeden Den o kterém jim Aragorn nechtěl nic říct. V noci odešel s Gandalfem z města. Šli na jižní úpatí Mindilluini, na posvátné místo králů. Zde si museli promluvit.

Třetí věk končí a nadešel čas odejít. Ne teď ale za brzký čas. Také mluvili o Aragornovi. Vždyť, i když byl králem, byl smrtelný. Po matce ze Západu měl mít sice mnohem delší život, ale z poloviny je stejně smrtelný.

V předvečer letního slunovratu konečně ten Den nadešel. Ze severu přijel Sličný lid. Vpředu jeli Elrohir a Elladan, poté Glorfindel a celá domácnost Roklinky, za nimi Galadriel a Celeborn. Úplně poslední přijel mistr Elrond a po jeho boku jela na svém koni jeho dcera Arwen Večernice. Toto bylo zakončení. Aragorn přivítal své hosty, Elrond mu podal žezlo a ruku své dcery vložil do ruky krále.Ten den na který čekali a nevěděli jestli vůbec někdy přijde, nadešel. Druhý den, o letním slunovratu si král Elessar vzal za ženu Arwen Undómiel. Jejich osud se konečně naplnil.

Když dny radovánek skončily, nadešel bolestný čas, čas loučení. Vždyť je to už tak dlouho, co Frodo se Samem opustili Dno pytle a vydali se na cestu. Na začátku ještě nevěděli, jak dlouhá bude nakonec jejich cesta a co všechno zažijí. Ale nakonec jejich snažení stálo za to.

Od 23. září 3018 Třetího věku, kdy Frodo se Samem opustili Dno pytle uběhlo už tolik měsíců. A tak se za sedm dní vydali na cestu. Králové Gondoru a Rohanu se vydali nejprve do Rath Dínenu, aby pohřbili krále Theodena Zastavili se ještě v Edorasu. Pohřeb byl velmi smutný, ale na konci hostiny byla oznámena velmi krásná událost. Éomer dal Faramirovi ruku své sestry Éowyn.

Arwen, Imrahil a Faramir zůstali v Edorasu a ostatní museli odjet. Arwen se dlouho loučila se svým otcem. Éowyn a Éomer se museli rozloučit i s panošem Smíškem. A pak vyjeli, když dojeli do Helmova žlebu, Legolas musel dodržet slib. který dal Gimlimu, musel s ním jít do jeskyní u žlebu.

Poté všichni pokračovali směrem do Železného pasu. Zde se stavili u Stromovouse, který nechal odejít poraženého Sarumana. Zde se musel rozloučit i král. Vzal si, teď již neškodný palantír, a rozdělili se.

Gimli musel splnit slib Legolasovi a odjet s ním navštívit Fangornský les. Tak se konečně společenstvo rozešlo. Z původní družiny zbyla už jen malá skupinka- Galadriel a Celeborn, Elrond, Gandalf a čtyři hobiti. Jeli dál až do té doby, než přišel čas rozloučit se s Galadriel a Celebornem, kteří se museli vrátit zpět do Lórienu. Při cestě ještě potkali dva poutníky. Nebyli to však obyčejní poutníci, jeden z nich byl stařec s holí. Kdo jiný než Saruman a Červivec. Gandalf se ho snažil přesvědčit, aby se obrátil zpět k dobru, ale Saruman byl již natolik zkažený,že se ho přesvědčit samozřejmě nepodařilo. Gandalf je ale nechal jít.

A pak jeli dál, až do Roklinky. Zde se konečně Frodo setkal s Bilbem, který měl brzy oslavit své 129. narozeniny. Hobiti se sice těšili na návrat domů, ale museli ještě počkat na oslavu. Po oslavě se ale už opravdu museli rozloučit a odjeli s Gandalfem směrem ke kraji. Navštívili Hůrku, kde se Sam shledal se svým přítelem - poníkem Vilíkem. Dozvěděli se, že v Hůrce se také bojovalo a na oplátku Ječmínkovi prozradili, že král se také Hůrku chystá jednou navštívit. Ječmínek se hrozně divil, protože nevěděl, že králem je hlava chodců - Aragorn.

Když odjížděli, všichni je šli vyprovodit a Sam byl šťasten, protože Vilík jel s nimi. Rozdělili se až na Východní cestě, protože Gandalf odjel na návštěvu k Tomovi Bombadilovi. Když se loučili, Gandalf jim naznačil, že u rádovské brány možná budou mít problémy, oni ale vůbec nechápali.

Pochopili až když k bráně dojeli. Dovnitř je totiž vůbec nechtěli pustit. Nakonec byli vpuštěni a dozvěděli se, že v Hobitíně vládne velký Šéf a že obsadil Dno pytle. Jeho pomocníci jsou samozřejmě skřeti. Nakonec vyburcovali všechny Krajany a ti se rozhodli pro boj. Krajané zvítězili v bitvě u povodí a Frodo se společníky přišli ke Dnu pytle. Zde na ně čekalo veliké překvapení. Velký Šéf byl Saruman. Vyhnali ho, a když odcházel stačil se ještě pohádat s Červivcem, který ho bodl do zad. Hobiti natáhli luky a vystřelili po Červivci, který vzápětí padl mrtev. Sarumanovo tělo probodnuté Červivcovým nožem se začalo scvrkat až se scvrklo úplně. To byl konec Války o prsten.

Frodo se usadil zpět ve Dnu pytle a Sam se přestěhoval k němu. Frodo pustil všechny Šarkanovi vězně a brzy se v Kraji všechno vracelo do starých kolejí. Hospody se otevřely a začaly se odstraňovat všechny škody způsobené přítomností skřetů. A Sam se oženil. Vzal si konečně svou vyvolenou Růžu Chaloupkovou a oba se odstěhovali do Dna pytle. Jen Frodo nebyl šťasten, vraceli se mu stará zranění z Větrova a kousnutí Odulou. Jako kdyby na něco čekal.

Přišel rok 1421 a Frodo byl opět nemocen. Samovi se mělo narodit další dítě, když se Frodo rozhodl že vyjedou. Chtěl jen aby ho Sam doprovázel, neměl být pryč více než čtrnáct dní. Předal Samovi klíče od Dna pytle a také svůj a Bilbův rukopis. Jejich deníky o neuvěřitelném dobrodružství. A pak vyjeli, během cesty vzpomínali na jejich cestu s prstenem.

A začali si prozpěvovat. Jako odpověď slyšeli hlasy z údolí. Zastavili se tedy a spatřili, že proti nim jede Gildor a další ze sličného rodu, Celeborn, Galadriel, Elrond, Bilbo a další. Sam teprve teď pochopil, co se děje, že jejich cesta nevede do Roklinky za Bilbem, ale do přístavů, do Šedých přístavů. Třetí věk skončil a čas prstenů se již chýlí ke konci a v přístavech byli shromážděni všichni, kdo někdy nějaký prsten nesli.

V přístavu již čekali Šedé lodě. Gandalf už čekal v přístavu také. Nadešel čas odjezdu. Všichni se rozloučili a lodě odpluli daleko, daleko na západ. Sam stál na stejném místě ještě dlouho do noci, Smíšek a Pipin vedle něho, pozorovali místo, kde lodě zmizeli za obzorem. Pak odjeli zpátky do Kraje. A tady skončila část týkající se prstenů… Život těch co zbyli ze společenstva ale dál pokračuje.


Přidal: sheeni 20.05.2011
Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 3162
Zhlédnuto: 3072 krát
< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >John Ronald Reuel Tolkien: Pán prstenů - Dvě věžeJohn Ronald Reuel Tolkien: Pán prstenů - Společenstvo prstenuČtenářský deník