Božena Němcová: Babička (3)

Doba děje: 1. polovina 19. století

Místo děje: Okolí Ratibořic, Staré bělidlo

Postavy:

Babička - obraz staré moudré venkovské ženy, které si všichni váží; předobraz byl autorčina vlastní babička, která u nich nějaký čas pobývala. V knize babička na konci zemře, v autorčině životě se babička nepohodla s autorčinými rodiči a odstěhovala se.
Barunka - nejstarší dítě rodiny Proškových, údajně představuje samotnou Boženu Němcovou; v díle spí v jedné světničce s babičkou, která se jí snaží předat své znalosti, je její nejoblíbenější vnučkou
paní kněžna - Kateřina Zaháňská, oblíbí si babičku, zve ji na svůj zámek a naslouchá jejím radám; (spekulace, že je pravou matkou Barunky) Hortensie - schovanka paní kněžny, kněžna jí vybere ženicha, ale ona má již milého v Itálii, za kterého se díky přímluvě babičky provdá
Viktorka - bláznivá žena, která se zamiluje do vojáka, se kterým čeká dítě. Voják však odejde s vojskem a nikdy se nevrátí, Viktorka se zblázní, po nocích zpívá u splavu, kde utopila své dítě, lidé z vesnice jí nosí jídlo. Zemře úderem blesku
Kristla - dcera hostinského, má snoubence Mílu, který má být odveden na vojnu; Kristla je tlačena do jiné svatby, na přímluvu babičky paní kněžna zařídí, aby nemusel na vojnu a mohli se vzít
příslušníci rodiny Jana Proška

Obsah díla:

Děj se odehrává na Starém bělidle nedaleko Ratibořic, na panství kněžny Kateřiny Zaháňské. Rodina panského kočího Jana Proška očekává příjezd babičky. Babička žila ve vesničce na slezských hranicích. Teď přijala pozvání své dcery Terezky, aby podzim strávila v její rodině s vnoučaty Barunkou, Janem, Vilímkem a malou Adélkou. Babička si s dětmi velmi rozumí a aby nezahálela, tak si vezme na starost drůbež, pečení chleba, předení a další domácí práce. S dětmi chodí do přírody, vypráví jim pověsti, vede je k lásce k vlasti. Navštěvuje s dětmi mlýn, kde žijí dobrosrdeční lidé a mají dcerku, která se s dětmi kamarádí.

Dalším přítelem byl riesenburský myslivec, který často přijde a vypráví babičce příběh o bláznivé Viktorce. Na Staré bělidlo také přicházela Kristla, dcera hostinského.

Babička si svou moudrostí a upřímností získala též úctu paní kněžny, která ji pozvala společně s dětmi k sobě na zámek. A tam jí babička vypráví příběh svého života. Paní kněžna babičce přislíbila pomoc v případě potřeby. Babička nežádala pomoc pro sebe, ale pro Kristlu - zařídila, aby její snoubenec neodešel na vojnu, a tak se mohli vzít.

Přimluvila se také za rodinu Kudrnových, aby otec dostal stálé zaměstnání poklasného, ti před tím museli doma jíst z nouze kočky a veverky. Přimluvila se i za Hortensii, aby si nemusela brát ženicha, kterého jí kněžna zvolila, a mohla se vrátit do Itálie, kde byl její milý. Její štěstí netrvalo dlouho, zemřela po roce a zanechala kněžně malého synka.

Babička říkávala Adélce, že stará jabloň a ona jsou si rovny a odejdou spolu. Jednoho jara jabloň zůstala suchá a i babička se začala cítit špatně a věděla, že její život končí. Sešli a sjeli se všichni přátelé, první přijela Barunka, která s babičkou trávila poslední dny jejího života.

Když babička zemřela, plakalo celé údolíčko. Babiččinu osobnost charakterizuje v závěru knihy kněžna, sledující oknem pohřební průvod, slovy: „Šťastná to žena!“

Úryvek z knihy:

Druhý den před polednem vyhrnula se babička s dětmi ze dveří.

„Ať se mi slušně chováte,“ přikazovala matka, přes práh je vyprovázejíc; „ať mi na zámku na nic nesaháte a paní kněžně pěkně ruku políbíte.“

„vždyť my to nějak spravíme,“ ujišťovala babička.

Děti byly jako kvítí a babička také měla sváteční oblek; mezulánka hřebíčkové barvy, bílý fěrtoch jako led, damaškový kabátek oblakové barvy, čepec s holubičkou, na krku granáty s tolarem. Pod paží nesla si plachetku s sebou.

„Nač máte pachetku s sebou, pršet nebude, je vybráno,“ mínila paní Prošková.

„Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla,“ řekla babička.

Zatočili okolo zahrádky na úzkou stezičku.

„Teď jděte hezky jeden za druhým, abyste si neurousali v trávě kalhoty. Ty, Barunko, jdi napřed, Adelku povedu já, ona neumí dávat pozor na cestu,“ rozkazovala babička, berouc Adelku za ruku, která s velikým zalíbením po sobě se dívala. V sadě skákala Černá, Adelčina to slepice, jedna z těch čtyř, co babička dětem z pohorské vesničky přivezla. Babička ji tak ochočila, že zobala dětem z ruky, a vždy když snesla vajíčko, přiběhla si k Adelce pro kousek žemle, který jí děvče od své snídaně nechávalo.

Znaky díla:

Rozsáhlá povídka Babička je vrcholným dílem Boženy Němcové, které sepsala ke konci svého života. Jedná se o vlastní vzpomínky na její babičku, která byla autorce velkým vzorem. Autorka psala své dílo ve veliké bídě a jeho psaním utíkala od svých problémů a trápení (v té době jí zemřel syn Hynek), říká se, že inkoust byl rozmazán jejími slzami.

Povídka nám ukazuje život na vesnici, její tradice a zvyklosti.

Jazyk je knižní, archaistický; nalézáme množství historismů i archaismů; knižní výrazy, přechodníky.

Syntax je složitá, rozvinutá souvětí, používání středníků. Dílo je členěno do odstavců, které jsou většinou velmi dlouhé (i třeba přes půl stránky) a do 18 kapitol, které nemají název, pouze číslo.

Forma je chronologické vypravování v ER formě, částečně retrospektivní - vzpomínky babičky na její mládí.

Božena Němcová se narodila roku 1820 ve Vídni, provdala se za úředníka finanční stráže Josefa Němce, který ji přivedl k češtině. Byl často překládán z místa na místo => časté stěhování, později se finanční situace rodiny velmi zhoršila. V zoufalých podmínkách vzniklo autorčino největší dílo: Babička. Zemřela předčasně vyčerpáním a strádáním.

Její další díla jsou hlavně povídky z venkovského prostředí: Pan učitel, Karla, Divá Bára...; Byla také významnou českou romantickou sběratelkou pohádek.