< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid (3)Erich Maria Remarque: Na západní frontě klidČtenářský deník

Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid 2

Doba děje: WW1

Místo děje: západní fronta

Postavy:

Pavel Bäumer a jeho přátelé - Kropp, Müller, Wolf, Kemmerich, Tjaden, Katczinsky

Obsah díla:

Po vypuknutí války se gymnazisté dobrovolně hlásí do armády kvůli nacionalistické propagandě a vlasteneckému nadšení. Na frontě Pavel Bäumer a jeho přátelé vzpomínají na profesora Kantorka, který přesvědčil celou třídu, aby odešla do války. Myslí také na vojenský výcvik, kde je šikanoval poddůstojník Himmelstoss. Ten později přijede na frontu a zkušení vojáci nad ním mají převahu. Autor popisuje boj na frontě - bombardování, plynové útoky, umírání přátel, i dny odpočinku a relativního klidu.

Pavel dostává sedmnáct dní dovolené a jede domů. Poměry v rodném městě nejsou nejlepší - matka je nemocná, jídla je málo, každý se ho vyptává na zážitky a na věci, které nedokáže popsat. Ve svém pokoji vzpomíná na školu, na svou zálibu ve čtení a uvědomuje si, jak moc se tehdejšímu životu vzdálil. Zdá se mu, že se již nikdy nebude moci vrátit, nechápe, co by z něho mohlo být, a jak by život mohl po válce pokračovat. Po dovolené je návrat na frontu daleko těžší, je rozjitřen vzpomínkami a domácími poměry.

Následuje epizoda, kdy je Pavel několik dnů uvězněn v zákopu, protože probíhá palba. Když se v něm objeví voják druhé armády, Pavel ho instinktivně bodne a voják pak dlouze umírá.

Vojáci se ocitnou ve vyklizené vesnici, kde je zastihne palba a dostanou se do polní nemocnice. Odtud jsou převezeni do katolické nemocnice (Pavel a Albert). Pavel se vrací na frontu. V létě 1918 zemřou všichni jeho známí, i přítel Katzca. Pavel padne v říjnu 1918, v den, kdy je vyhlášena zpráva: „Na západní frontě byl klid.“

Úryvek z knihy:

„Je podzim. Ze starého mužstva už jich tu mnoho není. Já jsem tu poslední ze sedmi hochů z naší třídy. Každý mluví o míru a příměří. Všichni čekají. Zklame-li je opět toto očekávání, zhroutí se, naděje jsou příliš silné, nebude lze se jich zbavit, aniž by explodovaly. Nebude-li mír, bude revoluce. Mám na čtrnáct dní klid, poněvadž jsem polkl trochu plynu. V jakési zahrádečce sedím celý den na slunci. Příměří přijde brzy, teď už tomu taky věřím. Pak pojedeme domů.
Tu se mé myšlenky zarazí a nechtějí dále. Co mě s takovou mocí tam táhne a co mne tam očekává, jsou pocity. Je to žízeň po životu, je to pocit domova, je to krev, je to opojení ze zachránění. Ale nejsou to cíle.
Kdybychom se vrátili 1916, byli bychom z bolesti a ostroty svých zážitků rozpoutali bouři. Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořeněni a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat.
A nebudou nám taky rozumět - neboť před námi roste pokolení, které sice tato léta strávilo s námi, ale mělo postel a zaměstnání a teď se vrátí do svých starých pozic, ve kterých na válku zapomene, - a za námi roste pokolení, podobné nám, jací jsme byli, a to nám bude cizí a nás odsune. Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní; - léta se rozplynou a konečně zajdem.
Ale je také možno, že to vše je jenom melancholie a ohromení, které se rozpráší, až budu stát opět pod topoly a budu poslouchat šumění jejich listí. Není možná, aby se nadobro ztratila ta měkkost, která zneklidňovala naši krev, to nejisté, to ohromující, to přicházející, tisíce tváří budoucnosti, ta melodie plynoucí ze snů a knih, šelest ženských šatů a tucha žen, není přec možná, aby to zašlo v bubnové palbě, v zoufalství a v bordelech pro mužstvo.
Stromy tu svítí pestře a zlatě, v listoví blýskají rudě jeřabiny, k obzoru běží bílé cesty a kantiny bzučí pověstmi o míru jako úly. Vstanu.
Jsem klidný. Ať přejdou měsíce a léta, nevezmou mi už nic, nemohou mi už nic vzít. Jsem tak sám a tak nic nečekám, že se jim mohu bez bázně dívat vstříc. Život, který mě nesl těmito léty, vězí ještě v mých rukou a očích. Přemohu-li jej, nevím. Ale pokud je tu, bude si hledat svou cestičku, ať to, co ve mně říká "Já", chce či nechce.“

Znaky díla:

  • německý válečný román
  • solidarita, obětavost v mezních situacích, pevná přátelství, odpor proti válce, degradace lidství
  • reportážní dokumentárnost - očité svědectví, ich-forma (kromě závěru), autentické obrazy, psychika a úvahy hlavní postavy
  • vzpomínky po návratu z bojiště, vložené epizody

Můj názor:

Hezké, pokud se to tak dá o tomto žánru říci.


Přidal: Aleinad 05.12.2009
Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 718
Zhlédnuto: 9021 krát
< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid (3)Erich Maria Remarque: Na západní frontě klidČtenářský deník