< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Oscar Wilde: Slavík a růžeJiří Wolker: Host do domuČtenářský deník

Janusz Leon Wiœniewski: S@mota na Síti

Doba děje: konec 20. století

Místo děje: Varšava, Berlín, USA

Obsah díla:

Začínala neděle, 30. dubna. Na železniční stanici Berlín Lichtenberg se právě jeden osamělý bezdomovec loučil se životem. Předpokládal, že tu bude sám, ale nacházel se tu ještě jeden, na první pohled také zoufalý muž. Dal se s ním do řeči a zjistil, že se jmenuje Jakub a již několik minut má narozeniny. Jakubovi zemřeli jeho blízcí - rodiče a dívka Natálie, nyní žil jen svou náročnou prací genetika a programátora. Tento bizarní rozhovor pomohl oběma mužům z deprese a bezdomovec odešel z nádraží.

Ona večeřela s atraktivním zahraničním spolupracovníkem a přemýšlela o svém manželství, které se za pět let stalo značně stereotypním a chladným. Přesto se nedopustila nevěry, kolegovi pouze předala svou vizitku. Když míjela recepci, hláskoval tu nějaký muž své jméno: J-a-k-u-b...

Jakub přišel k baru a zaujala ho vůně, kterou tu po sobě zanechala Ona. Spatřil vizitku a rozhodl se zjistit, komu patří. Muž sedící vedle něho ho však upozornil, že je vizitka jeho. Jakub se opozdil.

Jakub a Ona se později ocitli ve stejném vlaku, ale nepromluvili spolu ani slovo. Jakub se připojil k internetu a četl si obsáhlý e-mail od jeho bývalé přítelkyně Jennifer, která na něho nemohla zapomenout.

Jakub seděl ve své kanceláři a litoval, že nemůže kvůli pracovním záležitostem vypnout ICQ. Vtom obdrží podivnou zprávu...

„Jsem ještě trochu zamilovaná zbytky nesmyslné lásky a je mi teď tak zatraceně smutno, že to chci někomu říct. Musí to být někdo úplně cizí, kdo mě nemůže ranit. Konečně se ten celý Internet k něčemu hodí. Padlo to na Tebe. Můžu Ti o tom vyprávět?“

Ukázalo se, že odesílatelkou zprávy byla Ona. Prohlédla si webové stránky, kde se objevovalo jeho jméno, a také narazila na jeho osobní stránky, kam napsal tyto věty:

„Bože, pomoz mi být takovým člověkem, za jakého mne považuje můj pes.“ „Buď chytřejší než ostatní a nedej jim to znát...“

Jakub ji začne velmi zajímat, stejně tak jako Ona jeho. Tímto dnem odstartoval prapodivný děj, který obnášel například to, že Ona dobrovolně chodila dřív do práce, aby se mohla připojit k internetu a potkat ho. Mluví spolu o všem a jejich (ačkoliv jen internetový) vztah se čím dál víc prohlubuje. Zdráhají se ho ale jakkoliv pojmenovat, protože Ona je přece vdaná. Postupně jí naplnil celý svět a Ona jemu také.

Jednoho dne, když Jakub náhle odejde na pracovní schůzi, napíše Ona větu: „Najednou je bez Tebe v mém světě takové ticho...“, což v Jakubovi vyvolá bolestné vzpomínky. Vypráví jí o jeho neslyšící dívce Natálii. Díky jeho kontaktům jí zařídil vzácnou operaci, která se prováděla pouze na jednom místě na světě. Den před operací ji usmrtil opilý řidič bagru, který pracoval na zahradě před nemocnicí. Jakubovi se zhroutil svět a dostal se do psychiatrické léčebny. Zdravotní sestra mu zde vyprávěla příběh kněze Andrzeje, který se zamiloval do jeptišky Anastázie. Jejich láska byla zničena, ponížena a vulgarizována. Jakub si uvědomil, že jeho láska k Natálii byla alespoň krásná a naplněná a nikdo ji neodsuzoval.

Následující vývoj sbližování Jakuba a Ony doplňuje velké množství vedlejších příběhů - například o Jakubově kamarádovi Jimovi, o jeho bývalé přítelkyni Jennifer, o jejích kamarádkách Janě a Alici...

Po několika měsících si naplánovali setkání v Paříži. Jakub pracovně pobýval ve Spojených státech a sdělil jí údaje o letu, kterým se bude dopravovat. Toto letadlo však zmeškal a změny o svém letu zavolal do hotelu, ve kterém byla ubytována, ale tato zpráva ji již nezastihla....

„Protlačila se ke stanovišti obsluhy pasažérů umístěnému nejvíc stranou. Stál tam starší šedovlasý muž v tmavě modré uniformě s odznakem TWA. Zeptala se na let TWA800. Vtom se stalo něco divného. Muž vyšel zpoza těžkého pultu oddělujícího obsluhu od pasažérů, přistoupil až k ní a zeptal se, jestli přišla vyzvednout někoho, kdo měl přiletět tím letadlem. Když to potvrdila, kývnul hlavou na někoho, kdo stál u vedlejšího stanoviště, uchopil ji za obě ruce, podíval se jí do očí a řekl anglicky klidným a zřetelným hlasem: „TWA 800 nepřiletí. Letadlo se jedenáct minut po startu zřítilo do moře a všichni pasažéři a posádka zahynuli. Je nám to moc líto.“ Stála klidně a divila se, proč ji ten cizí muž drží za ruce. Vyslechla tu větu...a otočila se v domnění, že to říká někomu jinému. Nikdo tam nebyl...Najednou jí došlo to „Je nám to moc líto...“ a v tom to všechno pochopila: nosítka, televizi, ticho. Opět uslyšela hlas toho muže: „Kdo pro vás ten pasažér, kterého jste chtěla přivítat, byl?“ „Byl??? Proč byl...To je Jakub...On je, a ne byl...“ Nekontrolovaně jí začaly téct slzy. Pokoušela se něco říct, ale nemohla. Najednou přiběhla nějaká žena ve stejné uniformě jako ten muž, se kterým před chvílí mluvila, a aniž by se jí ptala, odvedli ji oba společně do křesla za pultem. Ztratila řeč. Slyšela všechno, co se kolem ní děje, ale nemohla nic říct. Jakub je mrtvý... Letěl za ní a teď už není. On přece byl vždycky, vždycky, když potřebovala. Nikdy za to nic nepožadoval. Jednoduše tu byl. Vybavila si jejich první rozhovor na Internetu, jeho plachost a všechny ty věci, které jí vyprávěl. Změnil její svět, začal měnit ji...A teď už není.“

Na letiště dorazí recepční z jejího hotelu a křičí na ni, že Jakub letěl jiným letadlem a žije.

O šest týdnů později zjistí, že je těhotná. Otcem je s největší pravděpodobností její manžel. Když mu to sdělí, reaguje zděšeně, dokonce vysloví větu: „Tohle mi neuděláš!“ Ona si začne balit, a když její manžel zjistí, že to s opuštěním myslí vážně, začne ji přesvědčovat. Rozhodne se.

“Jakoubku, celou dobu, co Tě znám, jsi mi psal nebo vyprávěl o pravdě. O pravdě ve vědě, v životě, všude. V Tobě je všechno opravdové. Proto věřím, že mě pochopíš. Pochopíš, že já dál takhle nemůžu žít. Jsem těhotná. Teď už bych podváděla dva lidi. Tohle dělat nemůžu.

Daroval jsi mi něco, pro co je těžké dokonce jen najít jméno. Rozhýbal jsi ve mně něco, o čem jsem ani nevěděla, že existuje. Jsi a navždy budeš součástí mého života. Vždycky. Jakoubku, říkal jsi mi, že si moc přeješ, abych byla šťastná, že? Udělej teď něco pro mne, prosím. Něco moc důležitého. Něco, co je nejdůležitější. Udělej to pro mne. Prosím Tě. Budu šťastná, když mi odpustíš. Odpustíš? Následující měsíce tady nebudu. Už tu nepracuju. Abych udržela těhotenství, musím být doma, později strávím několik měsíců na klinice. Děkuji Ti za všechno. Dávej na sebe pozor.“

O šest měsíců později poprosí svou kamarádku Janu, aby se podívala do jejího počítače, jestli jí Jakub odpustil. Jana v její e-mailové schránce najde více než 150 zpráv bez jediného slova výčitky nebo rozhořčení. Nemohl se s jejím odchodem smířit.

Po porodu se Ona pohádá s manželem a přes jeho námitky pojmenuje své dítě Jakub.

Epilog

„Muž přijel na nádraží Berlín ZOO hodně před půlnocí. Stanicí Berlín Lichtenberg projíždí vlak do Drážďan přesně ve 4.06. Měl spoustu času. Taxíkem se vydal do hotelu Mercure. U baru si objednal láhev červeného vína.

Natalii Cole měl vždycky rád. Za jméno. A za to, že svým zpěvem vyprávěla neobvyklé příběhy. Když jste ji poslouchali, měli jste zážitky, a zážitky jsou to nejdůležitější. Pouze kvůli zážitkům stojí za to žít. A kvůli tomu, abyste je pak někomu mohli vyprávět. Bylo tři čtvrtě na čtyři. Zaplatil. Přistoupil k recepci.

„Mohla byste mi objednat taxíka? Na nádraží Berlín Lichtenberg.“ Dnes potká všechny ty, které miluje. Téměř všechny.“


Přidal: Aleinad 20.05.2008
Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 1217
Zhlédnuto: 2438 krát
< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Oscar Wilde: Slavík a růžeJiří Wolker: Host do domuČtenářský deník