V zimě na procházce (Líčení)

Po dni nabitém stále stejnými starostmi, proběhaném mezi uličkami domů přísně sestavěnými sedle sebe se každý jistě rád vypraví do běloučkým sněhem zasypané přírody.

Po pár krocích, kterými se vzdaluji od začouzeného města plného komínů a aut, mám chuť se odhodit své věci, starosti i vlastní důstojnost a s výkřikem se rozeběhnout vstříc lesu. Ne, nemám sílu vykřičet se ze svých bolestí. Snad ani člověk, pán všeho tvorstva nemá právo porušit hluboké lesní ticho.

Po krátké cestě, tolik se lišící od dálnic, které div neprasknout pod náporem těžkých aut, se dostávám na hranici lesa. Přede mnou jsou jen stopy zajíce smutně hledajícího zbytky potravy. Lesní klid nerespektuje pouze datel, který v hloubi lesa rytmicky klepe do kmene stromu. Přede mnou se otevírá volné prostranství se starým krmelcem uprostřed. Množství stop ze všech stran směřuje právě k tomuto místu se stříškou, ze které visí množství ledových rampouchů lesknoucích se stejně jako holé širé pláně sněhu všude kolem.

Borovice pod tíhou napadlého sněhu skláněj své větve až k zemi, jako by prosily, aby je slunce zbavilo hrozné přítěže. Musejí však počkat až do jara.

Pomalu se dostávám k zamrzlému potůčku. Pod pevným ledem se voda jistě ještě rychle prohání, zatímco na něm leží hluboké závěje čerstvého sněhu. Na potoku spí zlomená bříza, která se nedokázala vzepřít hmotnosti sněhu, jehož jedna vločka nám připomíná muší křidélko. Stromy již dávno ztratily svou ozdobu, listí, a jejich větve smutně ční do nebe. Jen na jednom stromu listí zůstalo. Přímo přede mnou stojí statný dob pamatující doby, kdy les ještě nebyl znečištěn kouřem z továren.

Vracím se domů. Cestou si vzpomínám, že jsem si ještě nenapsal úkoly, že jsem si zapomněl uklidit v pokoji a umýt nádobí. Moje starosti se mi vracejí. Ale přesto mám další krásný zážitek.