Hvězdné nebe nade mnou (Úvaha)

Po několika oblačných dnech se nebe konečně vyjasnilo. Večer jsem poté mohla po delší době z okna znovu pozorovat hvězdy. Napadlo mě, že tyto zářivé objekty námi hýbou už od pradávna. Již staří Aztékové a Májové podle jejich pohybu sestrojovali velice přesné kalendáře, Vikingové podle nich pluli na svých cestách nekonečným oceánem a staří Řekové z jejich pozorování usoudili, že Země je kulatá. Některým z nás dokonce vstupují do života do té míry, že každé vážnější rozhodnutí konzultují s astrologem či alespoň občas nahlédnou do svého horoskopu.

Z mého přemítání mě vyrušila mladší sestřička, která v pyžamku přicupitala od mého pokoje a vlezla si ke mně pod peřinu, že si budeme chvilku povídat. Zeptala jsem se jí, co jsou hvězdičky. Řekla, že jsou to malá světélka na obloze, která vypadají jako sníh a blikají. „A taky tam je Měsíc, vidíš ho?“ řekla a začala ťukat prstem na sklo. Chvíli se zakoukala na nebe a pak mi začala vyprávět o andílcích, kteří na hvězdičkách bydlí. Verunka po chvilce usnula. Napadlo mě, co asi si pod pojmem hvězdy představují lidé z mého okolí.

Jako prvního jsem otestovala mého bratra. Jakubovi je dvanáct a v souvislosti s hvězdami si jako první vybaví Lucasovy Hvězdné války. Jak originální. Na další podrobnosti jsem se ho radši neptala, protože jakmile začne mluvit o Skywalkerovi a laserových mečích, těžko ho někdo zastaví. Druhý den odpoledne k nám na návštěvu přijela babička. Stejnou otázku jsem jí položila právě ve chvíli, kdy četla nové číslo Blesku. Naprosto suverénně mi tedy popsala svět celebrit plný zpěváků, herců, modelek a dalších superstar. Její hvězdné nebe. Děda se zase rozpovídal o jednotlivých hvězdách a souhvězdích. Řekl mi, kdy a kde můžu vidět Polárku, Malý vůz nebo třeba Orion. Pro mojí mamku jsme prý největší hvězdy my, její děti, když se dobře učíme a posloucháme ( hm trochu zavazující). Nejvíc mě však zaujala odpověď mého taťky. Ten byl zrovna zaměstnán řešením dotací, které chce jeho firma čerpat z rozvojových fondů Evropské unie. Řekl mi, že když se řekne hvězdné nebe, jako první se mu vybaví modrý prapor s dvanácti zlatými hvězdami. Prý se mu o něm dokonce i zdá.

Názor mého otce mi dal podnět k hlubšímu zamyšlení se nad hvězdami na praporech. Denně nám vlají nad hlavami a jejich přítomnost už si ani neuvědomujeme. Když nad tím chvíli člověk přemýšlí, nelze si nevšimnout, že skoro každá velká země na svém praporu nějakou hvězdu má. Moje generace zná asi nejlépe americkou vlajku, na které jich je rovných padesát. Avšak naši rodiče si jistě dobře pamatují prapor sovětský, sice s jedinou hvězdou, ale zato nad srpem a kladivem. Nebo třeba taková Čína, která se pyšní pěti hvězdami či Japonsko, jenž má na vlajce hvězdu největší – Slunce. Je zde tedy patrná jakási fascinace mocností hvězdami. Mocné a hrdé národy hledí vždy vzhůru k nebi vstříc zářivé budoucnosti. Tento symbol zosobňuje jejich vysoké cíle, ambice a touhu po hvězdné slávě. Možná kdybychom pár hvězd přidali i do našeho praporu, třeba by to zvedlo i naše sebevědomí. Je však dost možné, že by si nás pak pletli s hrdými, ale chudými Filipínci, jichž vlajce by byla ta naše poté dost podobná.

Ať už se tedy na to díváme z jakéhokoli úhlu pohledu, beztak nejkrásnější hvězdy jsou pro mě ty pravé na nebi. Není nic romantičtějšího než rozzářená noční obloha. Vždy když večer ležím v posteli a pozoruji tu nádheru, vždy si ještě na chvíli rozsvítím a poslední chvíle před usnutí strávím na mojí nejoblíbenější planetce B 612. Tam někde je mé hvězdné nebe. Díky pane Exupéry!