Můj nejlepší školní výlet (Vypravování)

Zvykem našeho gymnázia je, že v maturitním ročníku se studenti jen pilně věnují učení a na školní výlet se čas neudělá. Proto, když jsme měli v červnu 2009, jako žáci 7.C., vyrazit na výlet, řekli jsme si, že si to naposledy užijeme. A tak se i stalo!

Od pana ředitele jsme dostali povolení mít výlet od středy do pátku s tím, že konec výletu bude v místě celé akce a my, jako třída, tam zůstaneme třeba až do konce víkendu. Bylo naplánované krásné červnové datum, zamluven kemp v Opočně a domluven i pan profesor Hrubý jako další dozor mimo naší paní třídní. Dozvěděli jsme se, že v kempu jsou na půjčení šlapadla, sportovní potřeby, volejbalové hřiště, stolní tenis a je tu i krásný bazén.

Po příjezdu rozpadajícím se autobusem do kempu jsem se hned odhodlala k stavbě našeho stanu. Jako vzorný skautík jsem to měla ihned postavené, dokonce i rychleji než Honza s Karlem, kteří se snažili o to, aby byli rychlejší. Tak jsme si s holkami sedly do trávy a pozorovaly ostatní spolužáky, jak se snaží dávat krátké tyče, do míst kam patří ty dlouhé, a jak zabodávají kolíky do betonu a diví se, že jim to tam nejde… Po hodince stany stály a my se vydali na prohlídku kempu. Mimo již zmíněných aktivit jsme objevili i malou útulnou hospůdku, kuchyňku a sprchy. Zbytek odpoledne jsme strávili spíše jen v kempu, kde jsme zpívali, hráli na kytary, karty a pinkali si volejbal. Bylo to hezké a slunečné odpoledne, prožité se skvělými kamarády a do postele jsme se dostali až pozdě po půlnoci.

Ve čtvrtek nás probudily sluneční paprsky, které nám svítily přímo do stanu. Bylo teprve sedm hodin ráno a my už stáli v kuchyňce a vařili si vodu na čaj. Asi deset spolužáků, včetně mě, se totiž rozhodlo, že se vydá na celodenní výlet do blízkého okolí. Tato skupina byla nazvána jako „spolehlivá část třídy“ a bylo nám proto dovoleno, abychom se vydali na cestu sami, bez dozoru učitele. Sice jsme se museli každou chvíli hlásit „esemeskou“, že stále žijeme, ale to naši náladu nezkazilo. Cestou nám měl být asi 12ti kilometrový okruh po okolí Opočna s návštěvou rozhledny. Brzy jsme po cestě objevili strom plný višní, neodolali jsme a všichni se doslova přejedli. Procházka ubíhala rychle, sluníčko svítilo „ostošest“ a my šli cestou necestou po zelené turistické značce.

Kolem poledne jsme se zastavili v blízké vesničce na velkou točenou vychlazenou kofolu a hranolky s kečupem. To nám dodalo sílu na další cestu. A v této vesnici nastalo i naše první dělení. Tři lidé už byli unavení a Martina si nešťastně podvrtla kotník, proto se vydali směrem do kempu a my pokračovali k rozhledně. Asi po dalším kilometru jsme se dostali na křižovatku a nemohli se dohodnout, zda jít doprava, nebo doleva. Demokraticky jsme se domluvili, že se rozdělíme a uvidíme, kdo tam bude dřív. Obě skupiny jsme to vzaly jako závod a skoro celou cestu k rozhledně utíkaly. Na kopci, kam obě cesty vedly, jsme se ale sešli téměř ve stejnou chvíli.

Teprve tady jsme zjistili, že rozhledna je zavřená, ve všední dny nemá otevírací dobu. Našli jsme tu ale číslo na paní správcovou, která za chvíli po telefonické domluvě přijela na staré motorce a my se mohli pokochat krásnou krajinou z vršku rozhledny. Ten den byl opravdu hezký výhled a podle Jany jsme viděli i Kunětickou Horu. Těžko říct, jestli to nebyl nějaký jiný kopec s hradem…

Cesta dolů do vesnice a poté i do Opočna proběhla bez problémů, byla veselá a plná zpěvu a vtipů. V kempu na nás čekala paní profesorka, ráda, že už nás vidí. Zbytek dne jsme trávili spíše odpočinkem a hraním karet. Tento den jsme šli spát o něco dříve.

V noci mě ale probudily něčí hlasy. Nejprve jsem si myslela, že se mě to jen zdá, po chvíli, kdy jsem si pořádně protřela oči a ujistila se, že nespím, uvědomila jsem si, že venku opravdu někdo mluví. Oblékla jsem si mikinu a vyšla do chladné noci. V kempu na lavičce seděla naše bláznivá spolužačka Kamila a vedle ní dva starší lidé, co měli stan postaven blízko našich. Nejprve jsem přemýšlela, co tam naše spolužačka s nimi dělá a pak mi došlo: Oni jsou z Nizozemska a mluví anglicky! To se Kamče jako rodilé Američance líbilo. Chvíli jsem si k nim sedla a poslouchala. Nizozemský manželský pár vypadal sice velice mile, ale já na ně bohužel jen koukala s otevřenou pusou. Moje jazykové schopnosti nejsou právě nejlepší. Po chvíli jsem potichu řekla „Good night“ a vydala se do stanu. Kamča si mého odchodu skoro ani nevšimla a dál něco vesele žvatlala anglicky.

V pátek jsme se opět probudili už s východem slunce. Po vlastnoručně udělané snídani jsme se dozvěděli, že dnes můžeme vyzkoušet adrenalinový sport – aquazorbing. Člověk si vleze do velké gumové koule, která se napustí vzduchem a je vypuštěna do bazénu. Koule plave po povrchu a zorbista v kouli se snaží postavit, dělá kotrmelce či hází salta. Bylo to bezvadné odreagování, i když si to zkusilo jen několik spolužáků, já mezi nimi. Odpoledne bylo dusné a nešlo trávit nikde jinde, než v plavkách u vody. My, jako skupina holek, jsme porazily kluky v kartách, ale aby jim to nebylo líto, nechaly jsme je vyhrát ve stolním tenise.

K večeru jsme se rozloučili s naším dozorem – oběma profesory a mohli si užívat víkend „po svém“. Já ale bohužel musela večer odjet, ale podle vyprávění ostatních jsem se dozvěděla, co vše se tam večer dělo. Vypadalo na pořádný večírek.

Jsem ráda, že jsme si náš poslední výlet užili naplno. Myslím, že tato akce jistě přispěla k utužení našeho kolektivu a hlavně jsme se každý poznali úplně jinak, než se známe ze školního prostředí.