„Bohatství je dráždidlem ke špatnosti.“ - Ovidius (Úvaha)

Toto téma jsem si vybrala proto, že si myslím, že nemusí vždy platit. Chtěla bych se zamyslet nad tím, kolik peněz člověk potřebuje, aby mohl být šťastný. A jak málo stačí, aby si lidé záviděli.

Kolikrát jsme slyšeli: „byl to takový hodný a slušný člověk, ale teď, co má tolik majetku, se z něj stává pořádný náfuka. Ty peníze ho zcela zkazily!“ Naproti tomu stojí ale tvrzení jedné známé osoby: „Peníze ještě nikdy nikoho nezkazily, pouze ukázaly jeho skutečnou povahu.“ Dva lidé, dvě tvrzení. Svou pravdu má jistě každý z nich, ale čí názor platí pro všechny?

Je jistě spousta lidí, kteří, dříve chudší, získali mnoho peněz a začali se na své staré kamarády a sousedy dívat „svrchu“. často neumí se svým majetkem zacházet, utrácí a najednou nevidí lidi kolem sebe. A nejen to, mnozí se snaží získat peněz víc a víc, stále nemají dost, ženou se jen za slávou a z ničeho vlastně nemají radost. Takové lidi nemá nikdo rád, často žijí i umírají osamoceni a po jejich odchodu zbude sice královské bohatství, ale žádné srdce nad nimi nezapláče.

Naopak znám rodinu, která má příjmy, o kterých se mi může jen zdát, ale nikde to není vidět. Jsou to skromní lidé, žijí na okraji malého města ve starém domku, na zahradě chovají ovce a králíky. Velkou část peněz posílají na dobročinné účely. Přesto se v jejich okolí najde mnoho lidí, kteří jim závidí a nemají je rádi jen proto, že vědí, čím se živí.

člověk dychtí po penězích, po bohatství. Ale proč vlastně? Vždyť peníze nejsou jediná věc na světě, která se leskne. Zkuste se projít s člověkem, kterého máte rádi, večer k rybníku. Ve vodní hladině se bude lesknout měsíc a hvězdy. Vypadají také jako ze zlata. Ale jsou mnohem dražší a stálejší než mince. A to proto, že je nemůžeme vzít do ruky a zneužít. Přála bych si, aby všichni, i já, měli srdce plná právě těchto penízků a nezabíjeli se kvůli padesátikoruně.