„Každý chce být šťasten. Aby toho dosáhl, musí především vědět, co vlastně štěstí je.“ (Rousseau) (Úvaha)

Štěstí? Štěstí je abstraktní podstatné jméno rodu středního, které se skloňuje podle vzoru stavení. Toto vysvětlení by však autorovi citátu jistě nestačilo, protože filosofickou stránku problému vůbec neosvětluje. Je tedy třeba pohlédnout na tento pojem z jiného než gramatického hlediska.

Příliš se mi nezamlouvá ani tvrzení, které skrz slova Michala Horáčka interpretuje Richard Müller ve své písni „Štěstí je krásná věc“. To dozajista ano, ale krásných věcí bychom na světě našli tisíce a tisíce. Měli bychom si především uvědomit, že vnímání abstraktních skutečností je velmi individuální a jejich neotřesitelné definice ani přesné popisy neexistují. Proto budu vyjadřovat vlastní názory a subjektivní dojmy, jak už to tak v úvaze bývá.

Tento pojem představuje podle mého názoru tajemnou hodnotu, po které lidé většinou velmi touží. Jeho hlavní význam bych rozdělila na dvě větve. Toto slovo totiž můžeme použít v souvislosti se situacemi, které neovlivníme, protože jejich rozhřešení se nachází v rukou vyšší moci. Když budeme mít štěstí, tak vyhrajeme v loterii, získáme všechna esa nebo naše chyby pro tentokrát neponesou zjevné následky. Tento pomíjivý druh nás však nemůže dlouhodobě uspokojit. Za daleko zajímavější považuji prožívané štěstí, stav mysli, ve které se odráží spokojenost se životem. To, které nelze polapit do hrsti jako vrabce, ale člověk ho nalezne ve svém nitru. Nebo nenalezne a tráví svůj život doufáním v lepší zítřky.

Mnoho lidí čeká na to, až dosáhnou štěstí nebo až si je samo najde. Myslí si, že tato situace nastane, až zbohatnou, zhubnou, zkrátka až se jim podaří v některých ohledech změnit svůj život. Tento proces však nebere konce, což autenticky líčí Robert Bloch ve své povídce „Vlak do pekla“. Hlavní postava příběhu Martin dostane příležitost zastavit čas v okamžiku, kdy pocítí opravdovou spokojenost. Po celý svůj život však čeká na ještě dokonalejší chvíli, až ho přemůže stáří a moc nad časem využije teprve při jízdě k zatracení. Pak teprve pozná, že člověka učiní šťastným cesta, nikoliv cíl.

Osobně se snažím žít přítomností a vážit si krásy, kterou život přináší, dokud je mi poskytována. Nezjistila jsem, co přesně znamená předmět této slohové práce, ale vím, že šťastnou mě činí můj život.