Vztahy ve škole (Úvaha)

„Au nech mě na pokoji, to bolí co jsem ti udělal vždyť dělám, co mi řekneš. Nikomu jsem o tom neřekl, dávám ti svačiny i peníze tak proč to pořád děláš?“ Je pátek odpoledne a já myslím na to, že mám před sebou víkend. Víkend, dva dny kdy budu mít klid od těch příšerností co se mi poslední půlrok dějí. Dva dny nebudu myslet na to, co se mně a bratrovi stane při cestě ze školy, na obědě a hlavně v parku kousek od domu. S bratrem chodíme na stejnou školu na obchodní akademii, já do čtvrťáku a brácha do prváku. Vlastně jsem tyto příšernosti zavinil já, protože jsem si stál za svým názorem, že ten kdo je obezní, ne moc vysoký a nosí brýle má taky právo vyjít na ulici a bavit se s přáteli. Stál jsem si zatím, že jsem úplně normální jako ostatní. Asi to není podle některých pravda. U nás ve třídě je jeden kluk Marek, je u všech učitelů oblíben, protože jeho otec je ředitel týhle akademie a každého, kdo jen trochu pošpiní jeho rodinu (ikdyž pravdivou věcí) neskončí moc dobře. Znám jednu holku Martu, která řekla nahlas o tomhle klukovi, co jí udělal a její matka za týden přišla o práci. Spíš bych měl říci znal, protože tahle holka si asi před dvěma měsíci vzala život, podřezala si žíli v koupelně. Nechala dopis na rozloučenou, že ji moc mrzí, jak to skončilo ale že už vážně němůže dál, že to s tím „chytrým, hodným řěditelským synáčkem, který by nikdy ani mouše neublížil“ nezvládne a že tohle bylo její jediné vysvobození. Její matka ten dopis dala číst i našemu řediteli a jeho slova byly jen „no to je k smíchu šikany by si musel někdo všimnout, tady jsou na to specializovaní pedagogové a ti si všimnou i náznaku šikany. A je to vůbec její písmo?“ Ano nikdo z učitelů si neztěžuje, protože není komu a to opravdu dělá i v hodinách takový věci, o kterých se nedá ani vyprávět. Kdyby si tohle dovolil kdokoli jiný, už by byl dávno opustil tenhle ůstav. Ale on ne, on je taková „nadřazená“, rasa všem takový monarcha.“ Minulý týden jsem byl u tabule na zkoušení a on na mě před učitelkou i přede všemi zakřičel „Co na mě čumíš ty kriple chceš do huby“ a učitelka jen tiše dodala „Marku nevyrušuj!“ Tuhle jedinou větu za to co na mě přes celou třídu? Až si tenhle můj deník jednou někdo přečte, bude si asi myslet chudák kluk. Ale ve skutečnosti na tom nejsem tak špatně. V loni s námi chodil jeden kluk Michal. Holky ho měli rády, vyznal se v učení byla s ním legrace. Musel tuto školu opustit, protože nemá bezbarierový přístup. Ano zní to strašně, ale je to pravda. Skončil na vozíku. Měli jsme totiž tělocvik a ten kluk mu začal nadávát podobně jako mě. Jen kvůli tomu, že se smál se mnou a ještě s jedním klukem a když se ho Marek zeptal čemu se jako smějeme, Michal mu odpověděl, že je to naše věc a že se o to nemusí zajímat. A to byl konec. Marek se rozběhl a s tou svojí „tlupou“ skočili na Michala. Křičeli na něj, kdo si jak myslí že je a že ho zabijí. Pokusil jsem se mu pomoci, ale marně. Kopali do něj tak silně, až mu přelomili páteř.

Šikana na nás číhá všude a je docela možné, že kdyby někdo včas zakročil, mohla být tady s námi Marta, Michal s námi mohl hrát fotbal a já bych se jako spousta jiných nemusel bát vyjít ven.