Můj první školní den (Vypravování)

Na svůj první den ve škole jsem se dlouho těšila. Moc jsem chtěla vědět, jaké to v té škole je. Vzpomínám si, že večer jsem šla brzy spát, abych náhodou nezaspala. Ale nemusela jsem mít obavy. Ráno jsem už byla brzy vzhůru a připadalo mi, že zažívám něco obrovského - asi něco takového, jako když jsme kdysi jeli brzy ráno na moji první dovolenou k moři. Trošku mě bolela rozrušením hlava a říkala jsem si, jaké to asi bude. Mamka mi učesala typické holčičí copánky, měla jsem oblečené sváteční šatičky, vzala mně za ruku a vyrazily jsme.

Do školy jsme šli také společně s bráchou, který šel už do třetí třídy a já jsem na něm tehdy obdivovala jeho otrávený výraz. Nemohla jsem ho pochopit, protože já jsem prožívala něco obrovského a slíbila jsem si, že až budu velká, tak se taky tak budu tvářit a tím budu dokazovat vyklepaným prvňáčkům, že už jsem velká, a že se nebojím (slib jsem si s úspěchem splnila).

Před školou nás uvítal obrovský dav lidí, brácha od nás odešel ke svým spolužákům a mně začala opouštět radost a začala jsem se bát. Měla jsem na krajíčku, když vtom jsem uviděla kamarádku ze školky a to mně trochu uklidnilo. Dále si už jen matně vzpomínám, že jsme přišli do třídy a paní učitelka mě posadila do druhé lavice ke dveřím. Mamka a další rodiče stáli vzadu a paní učitelka k nám něco povídala. Za nějakou chviličku jsme šli domů.

Více zážitků jsem ale měla druhý den. Pamatuji si, že nás ve třídě bylo přesně o jednoho víc než počet lavic a já nejspíš jevila jako spolehlivá žákyňka a proto utvořila jedinou dvojici v té době s nenáviděnou holkou ze školky. Brzy nato se z ní vyklubala moje nejlepší kamarádka.

Celý první týden jsem pozorovala obraz pana prezidenta nad tabulí a zažívala tak zvláštní pocit, asi pocit radosti a štěstí, že tu chci sedět a vzorně se učit. Ten pocit mně sice časem nadobro opustil, ale dodneška si na to vzpomínám, ten pocit si vybavuji a je neuvěřitelné, že od té doby uběhlo už 9 let...