Ta naše povaha česká (Fejeton)

„Ta naše povaha česká, ta je tak hezká, tak hezká,“ dala by se přetextovat známá česká písnička, aby vyhovovala dnešnímu tématu. Ale co ono češství obnáší? Před dvěma sty lety se v Evropě říkalo, že co Čech, to muzikant. Aby toto pravidlo platilo i dnes, byl jsem jako malý nucen každý týden trpět v baráčku, kterému se hrdě přezdívalo „hudební škola“. Nic nepomohlo mé úpění a naříkání. Trpěl jsem kvůli češství.

Prosím, nemyslete si, že hledím jen do minulosti a že jsem tedy sto let za opicemi. Žijeme přece přítomností, ne? Dnes se o Češích říká něco jiného. „Co Čech, to zloděj.“ Ale jak k tomu, my chudáci, přijdeme? Vždyť například já jsem nikomu nic nevzal, co já vím, aspoň půl hodiny. Kdybych se ještě víc zamyslel, možná bych zjistil, že to ve skutečnosti bylo čtyřicet minut. Zajímalo by mě, kdo měl tu drzost nám takto nadávat. Ať sem přijde! Ať nám to řekne hezky do očí! Ten by koukal! A nebo raději ne, nechceme, aby nám sem lezl. Ještě by se mu tu něco omylem něco ztratilo a mohl by si myslet, že o tom něco víme.

Je na tom něco špatného? V Desateru se sice píše, že krást se nemá, ale my jsme přece národ ateistů, no ne? Bull Gates, zakladatel Microsoftu, údajně prohlásil: „Hloupý vymýšlí, chytří kradou.“ Dokažme, že nejsme žádní troubové! Je na tom něco špatného? Děje se to přece od pradávna. Měsíc v noci nesvítí vlastní září, ale energií, která se na něm ze Slunce odráží. Zloděj jeden. A my si mysleli, jak se na tom nadře. Vždyť on, ubohý, musí svítit v noci, když je tma, zatímco sluníčko na obloze vidíme, jen když je světlo. Říkali jsme si, že to není žádná dřina svítit, když je jasno.

V Evropské unii je přece sousta států, kde je míra softwarového pirátství vyšší než u nás. Jsou sice asi jen dva. Ale přece. Jenže to vůbec nikoho nezajímá, prostě jsme zloději a basta. Co tu však máme krást, když už tu nic není? O českých výrobkách se říká, že je vytvořily „zlaté české ručičky“. Není mezi oběma příslovími souvislost? Možná tak krademe kvůli těm lesklým horním končetinám. Z toho vyplývá, že za to vůbec nemůžeme. Jen si musíme dát pozor, aby nám je někdo „nešlohl“. A vůbec. Jak bychom mohli loupit na druhou. A na druhou stranu, jak bychom mohli mít něco lesklého, když jsme národ zlodějů?

Těchto pár argumentů dokáže vyvrátit všechny lži, které se o nás šíří světem. Je to hanba takto někoho nesmyslně urážet. Mohu se klidně potřetí zeptat, zda na tom někdo něco špatného vidí, a nikdo mi neodpoví. Je mi z toho zle, raději to ukončím. Až půjdu domů, vezmu si u tabule nějaké křídy, abych si doma mohl malovat, a v kolárně si vyberu nezamčený bicykl, abych celou cestu absolvoval rychleji. Taky si musím najít u silnice vhodný patník, který by se nám hodil jako schránka na dopisy. Nějaká dopravní značka se nám doma bude jistě také dobře vyjímat. A pak že jsme národ zlodějů!