Rozmazleni luxusem (2) (Úvaha)

Žijeme v moderní době. Když byli naši prarodiče mladí, také si mysleli, že žijí v módním období. Oni za luxus považovali černobílou televizi s maličkou úhlopříčkou. My máme v obývácích domácí kina a přepych tomu většinou neříkáme. Jaký význam tedy toto slovo má? Jak komfort poznáme? Máme se proti němu bránit, nebo si jej užívat?

Když se řekne „luxus“, představíme si nějakého bohatého podnikatele, který vlastní letní a zimní byt – dva velké domy s okrasnými zahradami s umělými jezírky a velikým bazénem, budovy jsou chráněny několika bezpečnostními systémy, neboť boháči se náramně o svůj majetek bojí. Však také mají důvod, neboť místnosti jsou plné nejnovější elektroniky, která umožňuje ten nejjednodušší život, jaký si vůbec lze představit. A ty jejich účty za elektřinu musejí určitě obsahovat tak dlouhá čísla, že se ani nevejdou na jeden řádek…

Ale stalo se vám, že byste si pod pojmem „luxus“ představili svůj byt a vlastní život? Možná si to ani neuvědomujeme, ale v očích trošku méně zámožných lidí i ten náš život je velkým přepychem. Vždyť už právě to, že máme kde bydlet, že máme v domě teplo a světlo, že máme co jíst, to všechno je samozřejmostí, nad kterou se nikdo ve střední Evropě asi pozastavovat nebude. Ovšem ne všichni na světě mají takové štěstí.

Jak tedy poznáme komfort? Podle množství peněz na účtu asi těžko. Podle majetku také stěží. Někoho by možná mohlo napadnout, že lidé žijící v luxusu musejí být šťastní, neboť mají vše, na co si jen vzpomenou, ale my všichni víme, že tomu tak není. Lidská povaha je taková, že čím víc člověk má, tím víc touží po tom mít toho ještě víc. Nejprve sní o prvním milionu, když ho dosáhne, uvědomí si, jak vlastně nízkou metu si nastavil. Přeje si tedy víc, víc, víc… Ale může být takový člověk vůbec šťastný? Vždyť nikdy nemůže dosáhnout takového majetku, aby byl úplně spokojený.

Vidíme, že pojmenování „luxus“ je velice relativní. Ale přiznejme si, že z pohledu našich předků určitě v přebytku žijeme. Před pár lety se nikomu nesnilo o domácím počítači, o tom, že by mohl vlastnit mobilní telefon, natož o bezdrátovém připojení k obrovské mezinárodní síti, která obsahuje téměř veškeré informace lidstva. My však všechny tyto výhody pokládáme za přirozené. Ale jak se na náš život budou dívat naši potomci, kteří budou mít počítače s tisícinásobným výkonem a bezdrátovým přenosem elektrické energie? Vždyť se nám budou posmívat za primitivní živoření. Jedno však vím jistě. Se svou technikou nebudou ani oni šťastní.

Můžeme se zamyslet nad tím, zda je správné žít takto v bohatství, když nedaleko od nás – neboť v dnešní době dostat se kamkoli je otázkou několika málo okamžiků – lidé strádají? Každý si však řekne, že o nejchudší by se měli starat ti nejbohatší. Pak by všichni měli stejné podmínky. O něco takového se ale snažila předchozí politika našeho státu, a víme, že ne všichni na tom tehdy byli stejně. I kdybychom nejchudším část našeho přepychu dali, nebudou se ti nejbohatší snažit, aby sociální rozdíly byly stále co největší? Ale i přesto, nemáme začít u sebe a nečekat, že se zámožní začnou rozdělovat? To mi připomíná můj nejoblíbenější citát: „Jediná věc je nezbytná pro triumf zla – aby dobří lidé nic nedělali.“ Ale to už je prostor pro jinou úvahu.


Přidal: jenikkozak

Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 745
Zhlédnuto: 1697 krát
Datum publikování: 22. 12. 2012