Karel V.

Quod in celis sol, hoc in terra Caesar est (Co na nebi slunce, to na zemi císař), lze číst na pamětní minci z roku 1548 a tím císařem je míněn Karel V., panovník, nad jehož zemí slunce nezapadalo. V tomto roce byl Karel na vrcholu moci a přesto za deset let se této moci zřekl, vzdal se všech svých panství- Burgundska, Španělska, Amerika a římskoněmecké říše a strávil poslední roky života ve svém severošpanělském sídle, v sousedství kláštera San Juste. V německém obraze dějin je Karlovo panování pokládáno za dobu zápasu o reformaci, v níž došlo k nezvratnému náboženskému rozdělení národa. Španělé naopak Karla považují za tvůrce moderního jednotného státu. Nizozemci vidí v Karlovi, rozeném Nizozemci, především posledního společného panovníka, který v letech 1515-1543 dokázal spojit severní a jižní provincie-od Flander až po Geldernsko, než je jeho syn rozdělil. Francie byla jeho celoživotním protivníkem, zejména v osobě krále Františka I., zamezil připojení Milánska a Neapolska. Prostřednictvím mladšího bratra Ferdinanda obsadil český, německý a polský trůn. Význačný vliv v jeho rodině měly ženy- teta Markéta, místodržící v Nizozemí, sestra Marie a nemanželská dcera Markéta, které ji po její smrti vystřídaly. Karel se narodil jako nejstarší syn Filipa Sličného a Johany Šílené. Jeho dědečkem byl císař Maxmilián, který zemřel roku 1519 a Karel se stal jeho nástupcem, přičemž již 3 roky byl španělským králem. Stal se dědicem dědečka z matčiny strany Ferdinanda Aragonského, který sňatkem s Isabelou Kastilskou sjednotil Španělsko. Ten umírá v roce 1516 a protože Karlův otec Filip zemřel již roku 1506, králem se stává Karel, který se narodil vlastně jako vládce Burgundska, jež v té době zahrnovalo Nizozemsko, Belgii, Alsasko, Lotrinsko, Lucembursko, Savojsko a Provensálsko. Byl vychován na Nizozemském dvoře své tety Markéty, kdežto jeho mladší bratr Ferdinand byl vychován na španělském dvoře Ferdinanda Aragonského. Karlova teta Markéta patřila k nejmoudřejším ženám habsburské dynastie. Po krátkém manželství se španělským princem Juanem se stala manželkou vévody Savojského, po jehož smrti byla pověřena svým otcem císařem Maxmiliánem místodržitelským úřadem v Nizozemí a synovci Karlovy nahrazovala matku, která byla internována pro svojí duševní chorobu na Španělském zámku. Po Maxmiliánově smrti v roce 1519 se stal Karel pánem habsburského dědictví. V letech 1521-1522 předal neomezenou moc nad habsburským domem mladšímu bratru Ferdinandovi a jako císař zůstal španělským králem a burgundským vévodou. Bratr Ferdinand se po nečekaném dědictví v roce 1526 stal králem českým a uherským a v roce 1531, po Karlově císařské korunovaci i Římským králem. Státní správa v Karlově říši byla soustředěna v jeho rukou, státní rada, zpočátku v rukou Burgunďanů, přešla na Španěly, do roku 1530 existoval úřad velkokancléře, který po smrti Mercurina Gattinary již nebyl obsazen. Důležitým momentem v počátku Karlovy vlády bylo slyšení Martina Luthera na říšském sněmu ve Wormsu 6.3.1521. Lutherovy protesty proti zlořádům v církvi se původně setkaly se značným ohlasem, pak však Luther zahájil útok proti článkům víry, demonstrativně spálil knihy o církevním právu a ignoroval klatbu a interdikt, které proti němu byly vyhlášeny. Místo toho se Luther odvolal k církevnímu koncilu, podobně jako Hus, ten však nezasedal, proto byl Luther pozván na sněm říšských stavů. Papež Lev X. i císař Karel V. si byli jisti Lutherovým odvoláním. Stavy s císařem vyslechly jeho dvoudenní řeč, císař však vyjádřil své stanovisko až v dubnu. Sepsal své osobní vyznání víry, ve kterém nabádá k nenásledování Luthera a projevuje lítost, že tak dlouho váhal vystoupit proti Lutherově falešnému učení. V této době začala probíhat i reforma říšské správa. Hlavním záměrem bylo složit jednotlivá knížectví a říšská města do regionu, v nichž se mělo společně postupovat zejména při udržování zemského míru a řízení policie. Stavy si od této reformy slibovaly oslabení císařské moci, ale Karel naopak svou moc posílil. Brzy po říšském sněmu ve Wormsu se vynořila jedna ze základních otázek reformace a měla zcela jinou než náboženskou povahu. Šlo o zabavování církevního majetku reformačními knížaty. Neobvyklé bylo též Karlovo rozhodnutí v otázce nástupnictví, kterým byl pověřen místo syna, jeho mladší bratr Ferdinand. Ten si vzal za manželku Annu Jagelonskou a jeho sestra Marie se naopak provdala za Ludvíka Jagelonského. Po jeho smrti v bitvě s Turky, u Moháče se tedy Ferdinand stal zákonným dědicem království českého a uherského. Část vlády Karla V. byla provázena válkou s Francií, která prozatímně skončila v roce 1529, kdy byl v Cambrai vyjednán mír Eleonorou Savojskou, matkou Františka I. a Karlovou tetou Markétou, tzv. Dámský mír. Část Itálie se dostala pod Habsburskou nadvládu V této době vypukla též Německá selská válka a to v letech 1526-1529, za stará práva, hospodářskou svobodu a proti narůstajícímu daňovému útlaku světských a církevních knížat. Povstalci se dožadovali též osídlení císařské moci, což ale neodpovídalo Karlovým představám. Turecká hrozba nakonec n´vedla ke kompromisu mezi katolickým a luteránským učením, podobně jako tomu bylo v Čechách, kde platila Basilejská kompaktáta, kdy husitští kněží podávali pod obojí, sloužili mši v národním jazyce a církev neměla majetek ani kláštery. Po roce pokračovala opět válka s Francií do roku 1538., kdy bylo uzavřeno příměří, jež vydrželo 4 roky. V roce 1539 umírá Karlovi jeho manželka Isabela Portugalská a následující rok propukne povstání v Gentu, v Nizozemí. je tvrdě potlačeno, vůdci popraveni a Gent ztrácí svá privilegia. V roce 1542 pokračuje válka s Francií a tažení proti klévskému vévodovi, francouzskému spojenci, který okupoval Geldern a Nizozemí. V této době se hlásí ke slovu další teolog, jdoucí ve šlépějích Martina Luthera a to ženevský právník, Jan Kalvín. Právě v Ženevě organizoval svou novou přísnou církev, pečoval o své, z Francie uprchlé stoupence a ´účastnil se náboženských diskusí ve Wormsu a Řezně. V roce 1547 vydal Karel pragmatickou sankci o nástupnictví v Nizozemí, které začlenil do burgundského kraje. o rok později ustanovil svého synovce Maxmiliána regentem ve Španělsku. V tomto čase také vznikají rozpory s bratrem Ferdinandem, zejména v otázce nástupnictví v císařské hodnosti. Nástupcem se měl stát Ferdinand, po něm Karlův syn Filip a pak Ferdinandův syn Maxmilián. Filip a Maxmilián se stávají soupeři o trůn a ani jejich otcové si v této době příliš nerozumí. Po vzoru Caesara Karel též píše zápisky o svých cestách a válečných taženích, samozřejmě se zde líčí v co nejpříznivějším světle, nikdy neučinil žádnou chybu, pouze vnější okolnosti ho donutily jednat tak jak jednal. V roce 1552 byla zahájena pátá válka s Francií, reprezentovanou tentokrát Jindřichem II., a v lednu 1553 byl Karel poražen u Met. Nový zvrat v dějinách Evropy přinesla smrt Anglického krále Eduarda VI. Na trůn nastoupila jeho sestra Marie, katolicky vychovaná dcera Kateřiny Aragonské. Karel v tom viděl příležitost pro svého syna Karla a oženil ho s Marií. Anglie se vrhla do války se svým odvěkým soupeřem, Francií a ztratila svůj poslední opěrný bod na kontinentě- Calais. Po porážce u Met trvá dlouhé období zmatků a odcizení Karla s Ferdinandem kvůli nástupnictví synů. Říšský sněm v Augšpurku se měl věnovat nejen náboženskému míru, ale také říšské reformě, která byla zahájena Maxmiliánem I. a stále nebyla dokončena. Augšpurská náboženský mír byl převážně dílem Ferdinandovým. V této době v níž Karel vážně uvažuje o své abdikaci, ke které přispěla nevydařená válka s Francií as posléze i smrt anglické královny Marie. Odstěhoval se do svého venkovského domu, v blízkosti kláštera San Juste ve Španělsku, kde roku 1558 umírá. Karel V. je pokládán za poslední osobnost éry posledního středověku, která skončila objevením Ameriky a náboženskou reformací. Spravování tak velké říše s sebou neslo velké hospodářsko.- politické problémy, které byly navíc komplikovány náboženským reformačním hnutím Martina Luthera. nicméně je pokládán za podivuhodného panovníka, který významně ovlivnil dějiny celé Evropy.