Společenskovědní seminář - 02) Sociální skupiny

Člověk a sociální seskupení

Sociální útvary
= skupiny lidí, které jsou vymezené vztahy mezi nimi
- lidé v nich kolektivně organizují své institucionální činnosti
- jedna z nejcharakterističtějších vlastností moderních společností je vysoce komplexní dělba práce

dělení:
skupina
agregát = sdružení na jednoduchém principu
     = nahodilý a dočasný, čistě statistický souhrn jedinců bez specifické sociální vazby
kategorie = úhrn osob, které vykazují jeden nebo více společných sociologicky významných znaků
       (např. kategorie skupin povolání, věku, příjmu atd.)
publikum
třída (vrstva) = kategorie lidí, kteří mají stejné třídní postavení, většinou chápané jako stejný způsob obživy nebo
      bohatství
      - dělení v hierarchickém smyslu většinou podle majetku a moci
národ = společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti
   = historicky vzniklá pospolitost lidí, jež se zformovala na základě jazykového, územního a hospodářského
      společenství
lid = všechno obyvatelstvo určité země

Sociální skupina

Vymezit přesnou definici sociální skupiny je složité. Uvádí se, že skupinu tvoří minimálně 2 nebo 3 osoby mezi nimiž jsou vzájemné vztahy, spojuje je společný cíl, zájem, činnost, případně i vlastnost, funkce apod.
Skupina je sociologický pojem označující sociální útvar, o němž platí:
- je tvořen 2 (3) nebo více osobami, hrajícími vzájemně se doplňující a podmiňující role
- skládá se z částí, které mají strukturální či funkční význam (odděluje je to od samotných jedinců)
- členy skupiny spojuje vzájemná komunikace, normy, vzájemná očekávání a společně vykonávaná činnost
- jsou to relativně stabilní sociální útvary
- mívá svoji vlastní identitu (leckdy i svou specifickou kulturu, normy, symboly, hodnoty)

Klasifikace skupin

- základní článek sociální struktury: rodina = skupina jedinců s příbuzenskými a citovými vazbami 
    = primární, neformální, malá sociální skupina
Skupiny lze klasifikovat podle:
velikosti:
   malá - spodní hranice se pohybuje od 2 (3) jedinců, horní hranice: kolem 30 členů
   - často se člení na podskupiny
     - i když je sestavená formálně, vykazuje se určitým počtem neformálních vazeb
     - členové se navzájem znají, mají bližší vztahy, někdy i přibližně stejné zájmy a potřeby
     - pro tyto skupiny je zvláštní komunikace, opřená o společné zážitky
     - př.: rodina, školní třída 
   střední
   velká - členové se neznají všichni osobně (členy poznáme např. podle oblečení, symbolů)
    - př.: armáda, personál nemocnice, větší firmy…
trvání: dočasná, stálá
základu utvoření: přirozená, dobrovolná, vynucená
formy přístupu: otevřená, uzavřená
formálnosti: 
    formální - jsou vymezené definovatelnou hierarchií sociálních postů a s nimi spojených společenských rolí
     - normy a systém pozic se vytváří uměle
     - obvykle lze snadno rozpoznat vztah podřízenosti a nadřízenosti
     - i ve formálních skupinách však někdy vznikají neformální vztahy
     - př.: škola, armáda, nemocnice, zaměstnanecký podnik, úřad...
    neformální - nejsou složeny z jasně definovaných postů a vztahů nadřízenosti a podřízenosti
     - nejsou vymezeny formálními vztahy mezi lidmi, ale naopak osobními, dokonce i emocionálními vazbami
     - př.: rodina, zájmové spolky, skupina přátel...
organizace: organizovaná, neorganizovaná
druhu vazby:
   primární - tvoří ji lidé, s nimiž udržujeme těsné neformální vazby
    - není příliš rozsáhlá, obvykle se jedná hlavně o příbuzné
    - vykazuje relativně dlouhodobé trvání
        - důležitá úloha v procesu socializace
   sekundární - lidé, které neznáme příliš důvěrně a udržujeme s nimi spíše formální vazby
    - na socializaci má až druhotný vliv

Vztahy ve skupině

J-J = vztah mezi 2 jedinci -> matka – dítě; partneři
  - citové zabarvení, vazba -> umožňuje sociální vliv vztahu (na malé dítě nejvíce působí to, co mu předává matka)
J-S = jedinec – skupina
  - během života se pohybujeme v různých sociálních skupinách (rodina, škola, školka, práce)
  - proces socializace (= zespolečenšťování) - vstup a vrůst do skupiny
      - zjistíme, jak se chovat, co dělat, co se od nás očekává
S-J = skupina – jedinec
   - jako členem skupiny zaujímáme určité postavení, společenskou roli
S-S = skupina – skupina
   - jako člen skupiny vykazujeme typické rysy, odlišné od jiné skupiny
    např.: obyvatelé města x obyvatelé vesnice, anarchismus x stát 

Skupinové konflikty

- díky nerovnosti pozic ve skupině přirozeně vznikají konflikty
- konflikt - může působit i pozitivně: jako hybná síla změny a vývoje -> reguluje se pomocí pravidel a institucí
- konflikt skupin - vzájemné konflikty skupin působí obvykle integrativně směrem dovnitř: => v situaci ohrožení se
  skupina semkne kolem vůdce nebo jádra a členové se chovají solidárně
- G. Simmel - „skupiny se chovají mnohem kritičtěji a nepřátelštěji k odpadlíkům než k cizím členům (i když stojí ve
  znepřáteleném postavení)“
- nepřátelé pro skupinu: 
   renegát - zrádce, kt. rozkládá její systémy víry, cílů, hodnot, protože nachází alternativy tam, kde je skupina nechce
  kacíř - chce dosahovat uznávaných cílů jinými prostředky
- vztahy mezi skupinami jsou stejně jako vztahy interpersonální, plné soutěžení a konfliktů, zvládají se obtížně, protože
  v jejich pozadí stojí často protichůdné zájmy => jedna strana může dosáhnout svých cílů na úkor protivníka
- druhy konfliktů:
   a) realistický (L. Coser) - střed vychází z vlastní povahy vztahů mezi subjekty
   b) nerealistický - za protivníka vybírán náhradní nebo umělý obejkt, který se ocitá v roli obětního beránka - ten se 
   pak stává terčem agrese, aniž by k tomu byl reálný důvod
Nerealistický konflikt může posloužit k ventilaci společenského napětí nebo odvedení pozornosti veřejnosti od skutečných problémů a jejich pravých viníků (např. v rámci politické manipulace). Přežívá i v moderní společnosti, kde se obrací proti etnickým menšinám nebo okrajovým skupinám, které nemají šanci se bránit. - například: protižidovská tažení (v historii)
xenofobie (= problematika etnické nesnášenlivosti) se někdy dokonce stává realistickým konfliktem

Strategie řešení konfliktu:
soupeření = nulové řešení
spolupráce = nenulové řešení (mohou získat oba zúčastnění)
řešení jednáním = kompromis
kompenzace - namísto nám nedostupného cíle volíme cíl uskutečnitelný
rezignace - přístup „nechat to být„, ponechat věci samovývoji

Sociální agregát

= sociální útvar, jehož členové se sešli náhodou, neplánovaně, navzájem se neznají a pravděpodobně se už ve stejném
   složení znovu nesetkají
- členění: 
   1) shluky - kolem něčím mimořádné události (např. seskupení lidí v místě dopravní nehody)
   2) davy - skupina lidí na určitém místě na základě stejného podnětu 
       - a) sociálně strukturované - plánovaný vznik 
      b) náhodné - neplánovaný vznik (divácký dav, panický dav, fronta)
       - přítomnost v davu má vliv na chování jednotlivců (tzv. davové nebo též kolektivní chování), 
      silně se zdeprojevuje princip nápodoby
       - jednání jedinců je také ovlivněno anonymitou a ztrátou sociální kontroly
       - v davu vzniká tzv. davová psychóza - člověk v davu potlačuje svou vlastní individualitu,  
     prosazují se primitivní pudy, mizí pocit zodpovědnosti 
     => člověk se může chovat tak, jak by se sám nikdy nechoval
       - davové chování bylo a je předmětem zájmu psychologů a sociologů (Gustave Le Bon, Sigmund Freud)
Francouzský sociolog Gustav Le Bon koncipoval teorii davového chování, ve které tvrdí, že člověk v davu ztrácí individualitu, převažují instinktivní reakce, ztrácí se rozumová a morální kontrola.

Klasifikace davů:
a) dav aktivní - útočný dav (lynčující, terorizující, dav vzpoury) - únikový dav (vznikající panikou)
 - získávací dav (drancování obchodů)
     - expresivní dav (demonstrace)
    dav pasivní - posluchačstvo (publikum): příležitostné, záměrné
b) sociálně strukturované - přítomné osoby pojí místo i společný cíl, který lze brát jako legitimní,
         společensky uznávaný (divadelní publikum)
    náhodné (kolem nějaké mimořádné události)
    nezákonné (demonstrace)

Sociální kategorie

= úhrn osob, které vykazují jeden nebo více společných sociologicky významných znaků
   (např. kategorie skupin povolání, věku, příjmu atd.)
- i když sociální kategorie vytvářejí sociologové na základě potřeb výzkumu, nejde o libovolné výtvory, protože znak, jimž musí být sociální kategorie vymezena, musí být sociologicky relevantní, nikoliv například barva vlasů ap., čímž se liší od statistických kategorií

Sociální třída (vrstva)

= skupina lidí, kterou je možno odlišit podle socioekonomického postavení, rozsahu moci a životního stylu
- rozlišujeme:
    vyšší (elita) - zámožní lidé, aristokraté; vlastní nebo ovládají výrobní prostředky
    vyšší střední - odborníci
    nižší střední - v administrativě (úředníci) a obchodu
    vyšší dělnická - odborná manuální práce (kvalifikovaní)
    nižší dělnická - neodborná manuální práce (polo- a nekvalifikovaní)
    underclass (skupina deklasovaných) - vyloučena z trhu práce a stratifikačního systému

Lid

= všechno obyvatelstvo určité země
- demografie = vědní disciplína zabývající se kvantitativním a kvalitativním složením obyvatelstva, jeho strukturou a vývojem v určitých historických podmínkách

Kolektivní chování

Sociologové a psychologové, zabývající se sociálními agregáty, zjistili, že člověk se ve větším kolektivu (např. v davu) chová jinak než by se choval individuálně. Vykazuje kolektivní chování. Může se tak dopustit těžkých zločinů jako např. lynčování (=násilí prováděné jako trest mimo rámec zákona), a to i přes to, že jednotlivci prošli úspěšnou socializací.

Teorie vysvětlující kolektivní chování v davu

Gustave Le Bon: psychologie davu

Gustave Le Bon v knize Psychologie davu už v roce 1895 popsal, že člověk v davu se chová zcela jinak, než jak by se choval jako jednotlivec. Hovoří o „zákonu mentální jednoty“, kdy se členové davu neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní. O davu hovoří jako o iracionálním uskupení řídícím se primitivními impulsy. Jeho charakteristika byla ve své době velice široce přijímána, dnes je však vnímána jako něco překonaného, protože nebyly nalezeny dostačující empirické důkazy a tato teorie nevysvětluje všechny aspekty chování davu.

Philip Zimbardo: teorie deindividuace

Koncem 60. let přišel Philip Zimbardo s teorií, že lidé v davu či skupině zažívají stav deindividuace, tj. neřídí se vlastním svědomím a úsudkem, ale hrají v davu či skupině určitou roli, které se přizpůsobují a jednají často agresivněji a krutěji, než jak by jednali jako jednotlivci. Pokud jsou lidé deindivuduovaní, snižuje se jejich schopnost racionálního uvažování. Pro podložení svých myšlenek prováděl pokusy s elektrickými šoky, kdy požádal náhodně vybrané studenty, kteří byli oblečeni do kabátů a na hlavě měli kápi, která jim zakrývala obličej, aby dávali elektrické šoky. Zároveň měl ještě jednu kontrolní skupinu, která měla své civilní oblečení. Když obě skupiny mezi sebou porovnal, zjistil, že skupina převlečených dávala takřka dvakrát silnější elektrické šoky oproti druhé skupině.

Pro potvrzení hypotézy, že na intenzitu elektrických šoků má vliv to, do jaké role výzkumník své objekty situuje, provedli v roce 1979 Johnson a Downing obdobný pokus jako Zimbardo, jen ještě přidali skupinu oblečenou jako zdravotní sestřičky. Výsledek byl, že skupina sestřiček dávala mnohem slabší elektrické impulzy než obě předchozí skupiny. Jejich závěr tedy zněl, že lidé reagují spíše na roli, která je jim v rámci skupiny přisouzena než na deindividuaci samotnou. O rozpracování teorie deindividuace se koncem 70. let zasloužil Diener. Říká, že deindividuace se objevuje tehdy, uvědomují-li si lidé sebe sama méně (např.: při sportovních utkáních, protože se plně věnují sledování utkání) tento stav podporuje např. i alkohol, mohou tak své reakce méně kontrolovat. Jednají pak impulzivněji a mají menší zábrany.

Důsledky deindividuace, které popsal, jsou následující:
• omezení kontroly impulzivního chování
• zvýšení citlivosti vůči emocím a situačním podnětům
• snížená schopnost nebo neschopnost ovládat vlastní chování
• snížení důležitosti, která je chování přikládána
• snížení schopnosti rozumně plánovat

- dnes k porozumění chování davu nepoužíváme jen tyto teorie, ale musíme brát v potaz širší sociální kontext a spouštěcí podněty

Osobnost a sociální role

osobnost = individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů každého jedince
       - je utvářena ve vztazích mezi lidmi, prostředím a společností

sociální role = očekávaný způsob chování, který se váže k určitému sociálnímu statusu

sociální status = sociální postavení člověka ve společnosti (může ho nést i skupina lidí: etnická skupina, rodina atd.)
     - vymezuje práva a povinnosti jedince ve vztahu k ostatním lidem a zároveň také formuje očekávání, 
       která může okolí mít od držitele statusu v určitých situacích
     - vztah mezi různými sociálními statusy vymezuje sociální role
- každá osoba hraje více rolí: nezávisle (student ve škole, zákazník v obchodě, zaměstnanec v práci)
    souběžně (např. otec a manžel v rodině)
- v některých situacích dochází ke konfliktu rolí, kdy jsou očekávání spojená s jednou z rolí jedince v rozporu s
  očekáváními, která se vážou k roli jiné.
- rozlišujeme 3 základní přístupy jedince k sociální roli:
    ztotožnění/identifikace
    distanc/odstup (jedinec roli navenek hraje, avšak vnitřně se s ní neztotožní)
    odmítnutí role
volba rolí: - ne všechny role jsou jedinci vnuceny okolnostmi nebo uloženy
       - role vykonávané jedincem v různých sociálních skupinách jsou výrazem jeho osobnosti
   -> předpoklady pro volbu rolí jsou tudíž vlohy, schopnosti, temperament a charakter
základní role:
     1. nadřízené (otec, učitel, doktor...)
     2. podřízené (žák, pacient)
     3. souřadné (kolega, spolužák, spolupracovník)
     4. role sexuálního partnerství

Symbolický interakcionismus

interakce = vzájemné působení mezi pozorovanými jevy, tělesy či osobami.
interakcionismus = souhrnné označení pro koncepce a směry, které za základ a podstatu sociální skutečnosti pokládají
         interakci mezi individui nebo skupinami 
   - dělí se na: behavioristický (G. C. Homans), formalistický (G. Simmel) a symbolický (G. H. Mead, H. G.
     Blumer)    

Symbolický interakcionismus

= směr v sociálních vědách, který myšlenkově navazuje na interakcionismus, zdůrazňuje však symbolické 
   zprostředkování sociální interakce mezi jednotlivci
- symboličtí interakcionisté zastávají názor, že význam je vytvářen ve výměně symbolických obsahů během interakce
   a soustředí se tedy především na jazyk a řeč jako její prostředky.
- za jeho myšlenkového předchůdce je považován Charles Horton Cooley George Herbert Mead - filozof, který
  navázal na myšlenky Cooleyho, je již uváděn jako přímý zakladatel symbolického interakcionismu, sám sebe však
  označoval za pragmatistu a sociálního behavioristu
- George Herbert Mead názor, že lidská osobnost se vytváří v průběhu interakce a je výsledkem přejímání názorů a
   postojů ostatních za nejvýznamnější prostředek interakce považuje řeč včetně neverbálních symbolů
- samotný pojem symbolický interakcionismus vzniká až v 50. letech 20. století a zavádí jej Herbert Blumer
- pozice v sociologii je poněkud problematická, protože je tento směr zaměřen jen na jedince, je některými autory
  označován za jakousi „anti-sociologii“, avšak sociologii ovlivňuje dodnes

Interpretace lidského jednání

Klíčovými pojmy symbolického interakcionismu jsou interakce, význam (interakce je zdrojem významu)a definice situace. Odpověď člověka na konání druhého je založena na tom, jaký význam tomuto konání přikládá (jak si definuje situaci). Lidská interakce je postupnou vzájemnou výměnou významů.
definice situace = klíčový proces při interpretaci světa, každou situaci definujeme, tzn. přidělujeme ji význam
- ve vzájemné interakci porovnáváme své definice s ostatními a tím vytváříme společné intersubjektivní (to, co je společné mnoha jednotlivým subjektům) definice situace