Středověká literatura

Počátek nové epochy, středověku, se spojuje s pádem říše západořímské v roce 475, ve většině evropských zemí vznikl feudální řád, rozvíjí se křesťanství. Ve středověkém díle se setkáváme s již zpracovanými díly.
Literatura se dělí na oficiální a neoficiální. Oficiální slouží církvi, její tvůrci jsou mniši. Neoficiální je v dobách karnevalu a jiných svátečních období roku.
Postupně církev ztrácí své postavení, díla píší už i profesionální autoři, žáci středověkých škol – neoficiální tón.
Ve středověké literatuře jsou i záměrné nesmysly, kdy tvůrci baví obecenstvo neexistujícími skutečnostmi.

Počátky literatury u nás

Písemnictví staroslověnské

V době středověku začíná vývoj literatury i u nás. Mnohé památky se nedochovaly – hlavně lidová slovesnost a neoficiální literatura. Nebo se texty dochovaly jen ve zlomcích. Mnohdy je obtížné jejich časové zařazení, není známo jméno autora. Nejprve byla literatura podřízena církvi a sloužila k náboženským účelům. Centry vzniku a šíření slov. Kultury byly kostely a kláštery. Jejich tvůrci byli mniši a kněží – texty mají náboženský ráz. První texty byly psány staroslověnsky a latinsky, univerzálním jazykem vědy se stala latina.
První doklady jsou z 2. poloviny 9. století. Vznik a vývoj literatury souvisí s procesem feudalizace společnosti. Byla vytvořená pevná církevní organizace. Šíří se křesťanství, které na Velkou Moravu přinášeli představitelé iro-skotské misie z Bavor. Kníže Rastislav chtěl Velkou Moravu vymanit z vlivu Franské říše. Chtěl proto osamostatnit církev.
Roku 862 se obrátil na byzantského císaře Michala III., aby vyslal křesťanskou misii na Velkou Moravu. Jejími představiteli byli Konstantin a Metoděj. Vytvořili hlaholici na základě malé řecké abecedy. Jde o první slovanské písmo, někde bylo vystřídáno cyrilicí. Přeložili do staroslověnštiny bohoslužebné texty a části Písma svatého.
Konstantin byl jazykovědec a literát, Metoděj měl organizační schopnosti. Na Velké Moravě přišli roku 863, působili zde víc než 3 roky. Chtěli dosáhnout obecnějšího uznání slovanské liturgie, podnikli cestu do Říma, kde 869 získali uznání slovanské bohoslužby. Konstantin se pro nemoc už nevrátil, vstoupil v Římě do kláštera a přijal jméno Cyril, umírá. Metoděj byl v Římě ustanoven moravským a panonským arcibiskupem. Byl zajat bavorskými knězi, byl vězněn, po propuštění se v roce 873 ujal svého úřadu. 885 umírá a jeho žáci byli z Velké Moravy vypuzeni.
Základní literární památkou je staroslověnský překlad Bible. K nejdůležitějším památkám patří veršovaná předmluva k překladu evangelia – Proglas – jeho autorem je asi Konstantin. Je to první dochovaná staroslověnská báseň, vyniká bohatou obrazností, má myšlenkovou hloubku.
Dominantním žánrem byla legenda s významnými vyprávěními o historických událostech, postupně v nich sílily beletrizační prvky.
Život Konstantinův a Život Metodějův vznikly na Velké Moravě.

Život Konstantinův

Prozaický životopis světce, jsou zde zobrazeny jeho životní části – studia, misie, příchod na Velkou Moravu. Obhajuje své dílo – učené, velké znalosti soudobé rétoriky. Nejstarší rukopis byl dochován až z druhé poloviny 15. století – boj proti „trojjazyčníkům“ – zastáncům názoru, že Bible může být jen v řečtině, latině a hebrejštině.

Život Metodějův

Stručnější, prostší, předpokládá znalost Života Konstantinova, jeho fakta pouze shrnuje. Obhajoba slovanské liturgie proti bavorským kněžím. Nejstarší rukopis je z 12. století.

Rozvíjí se i právnická literatura – Nomokánon, Zákon sudnyj lidem.

Staroslověnská literární tvorba na Velké Moravě byla orientována k Byzantské kultuře. Již v této době byly překlady děl latinských.

Staroslověnská a latinská literární tvorba 10. a 1. poloviny 11. stol.

Po Metodějově smrti je výrazný rozvoj staroslověnské kultury. V Čechách byla i tvorba latinská – má výraznější postavení

Staroslověnská tvorba

První staroslověnská legenda o svatém Václavu

Z poloviny 10. století. Má spojitost se Životem Konstantinovým, měla sloužit k politickým účelům.

Staroslověnská legenda o svaté Ludmile

Text se nedochoval.

Druhá staroslověnská legenda o svatém Václavu

Aneb Kniha o rodu a utrpení svatého Václava. Na rozdíl od první legendy měla latinskou předlohu – Gumpoldovu. Byla doplněna václavskou legendou Crescente fide. Tato legenda měla typické rysy středověké legendy, kladla důraz na zázračné jevy spojené s životem s smrtí světce. Méně pozornosti věnuje historické stránce vyprávění.

Legenda o svatém Vítovi, Legenda o svatém Benediktovi

Legenda o svatém Prokopovi - Nedochovala se. Její existence je pravděpodobná. Prokop byl zakladatelem Sázavského kláštera. O jeho životě se dovídáme až z latinské legendy z 12. století.
Píše se homiletická literatura – kázání – Besědy na evangelije a Nikodémovo evangélium.
Vznikají písňové skladby a kánony – Kánon ke cti sv. Václava, Hospodine, pomiluj ny – nejstarší dochovaná píseň z Čech. Zmínka o ní je sice až v Kosmově kronice. Její vznik je v 10. století. Vedle staroslověnských textů jsou i prvky češtiny.
Píše se i právnická literatura – Někotoraja zapověď.
Pro rozvoj staroslověnské literatury je důležité založení Sázavského kláštera roku 1032 za vlády Břetislava I. Slovanští mniši zde byli až do roku 1097.
Ve staroslověnských památkách slábl vliv Byzance. Byla užší symbióza s latinou. Mnoho děl bylo přeloženo z latiny. Svůj význam ale staroslověnská literatura měla. Byla více srozumitelná a myšlenkově hlubší.

Latinská tvorba

Hagiografická – o životě svatých
Fuit – Ludmilská legenda
Crescente – Václavská legenda
Kristiánova legenda Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily – originální dílo, dosahuje hodnot tehdejší latinské tvorby v západní Evropě, stavělo se na obranu staroslověnské kultury. Byly i pochybnosti, jestli toto dílo vzniklo už na konci 10. století, někteří badatelé posunují vznik do 12. – 14. století. Byly i spory o autorství. Tato legenda ovlivnila i další díla o svatém Václavovi.
Nařízení Břetislavova – právnické dílo.

Latinská tvorba od 1. poloviny 11. – 2. poloviny 13. století

Do popředí se dostává latinská tvorba – určena především kléru – kněží a duchovenstvo, kteří ji také tvoří.

Hagiografická tvorba

Verše o utrpení sv. Vojtěcha
Vita minor – věnována osobnosti svatého Prokopa

Homiletická tvorba

Opatovický homiliář – z poloviny 12. století, toto dílo mělo latinskou osnovu ale kázání byla psána česky.

Historiografická literatura

K legendám se přidaly kroniky. S legendami měly společný historický základ, ale překračují hranice náboženské literatury – byly zaměřeny na politické a společenské dění. Více využívají beletristické prvky, vyskytuje se tu dialog, charakteristika, objevují se i úvahy, dějové odbočky, próza je vysvětlovaná, vyskytuje se i hodnocení.
Kosmova kronika česká – nejvýznamnější latinská u nás.

Právnická díla

Z části byla spojena s církevním životem. Konrádova práva

Dramata

Svatojiřské officium
Ke zvyšování úrovně latinské literatura přispívají i studie poetiky a rétoriky z konce 13. století.
Objevují se i české glosy, například Mater verborum – Matka slov
Svatý Václave – jedna z prvních památek napsaných česky. Zprvu měla 3 sloky, později 9.
Ostrovská píseň – má náročnější obsahovou formu, na rozdíl od písně Svatý Václave se zabývá otázkou přítomnosti Krista ve svátosti oltářní.
Obě písně tvoří předpoklady pro vznik písemnictví v národním jazyce. Jeho rozvoj začal až ve 14. století.

Zesvětštění literatury

Literatura v národních jazycích.

Hrdinská a rytířská epika

Posiluje se postavení šlechty ve společnosti. V 11. století se literatura odpoutává od závislosti na církvi a náboženství. Začíná zesvětštění (laicizace) literatury. Prosazují se národní jazyky. Pokračují i náboženské písemnictví a objevují se texty spjaté se zájmy šlechty. Kláštery, kostely, mniši a kněží ztrácejí dominantní postavení. Novými kulturními centry se stávají dvory feudálních velmožů. Ti si vydržují literární tvůrce z řad laických příslušníků církve, ti na objednávku svých mecenášů vytvářejí díla, jež vyjadřují životní názory feudálního pána. Poukazují na postavení pána ve společnosti, na jeho kvality – oceňuje se osobní statečnost, umění ohánět se mečem, tělesná síla, věrnost panovníkovi, pohrdání lží a zradou.
Ideál tohoto typu ve středověké literatuře doplňuje postava světce. Ve 12. a 13. století vzniká hrdinský a rytířská epika. Ve Francii patří k památkám tohoto žánru Chanson de geste – písně o činech členů družiny Karla Velikého – Píseň o Rolandovi – díky Rolandově oběti se vojsko Karla Velikého může vrátit z bojů s nevěřícími ve Španělsku.
Ve Španělsku vznikla Píseň o Cidovi – španělský šlechtic Rodrigo Diaz de Vivar zvaný el Cid Campador (Pán bitev) – hlavní hrdina španělské rytířské epiky, nejprve ho král neprávem poslal do vyhnanství, za úspěchy v boji proti Maurům byl omilostněn. Směl se setkat s rodinou, na panovníkův rozkaz se musel provdat své dcery za šlechtice. Ti byli velice krutí. Cid je s královou vůlí v souboji porazil. Král povolil, že s jeho dcerami se mohou oženit jen princové z královského rodu.
V Německu vznikla Píseň o Nibelunzích – středohorno německé zpracování germánských mýtů – cyklus příhod o statečném Siegfriedovi a jeho manželce, krásné Krimhildě – oba byli zavražděni.
Oblíben byl i keltský cyklus o králi Artušovi – na jeho dvoře se kolem kulatého stolu scházeli rytíři, kteří chtěli najít grál s krví Krista. Cyklus zahrnuje vyprávění o tragické lásce Tistrana i Isoldy – vymyká se původnímu zaměření hrdinské a rytířské epiky.
Keltské látky zpracovávali i Francouz Chrétien de Troyes a Němec Wolfram von Eschenback.
Mezi hrdiny rytířské epiky má zvláštní místo Alexandr Veliký – jeho osudy jsou zapsány v alexandreidách – nejznámější je latinská Alexandreis – vytvořil ji Francouz Qualter Castellionský, má formálně i obsahově blízko k antickým eposům.