Svatá říše římská v raném středověku

V 9. století se Východofrancká říše začíná rozpadat. Důležitou zemí bylo Bavorsko – centrum – město Redensburg – Řezno.
Koncem 9. století roste i význam Saska, Švábska a Franků.
V první třetině 10. století v Sasku nastoupil Jindřich I. Ptáčník. Chtěl sjednotit křesťany v jednom státě. Tvrdil, že mají světského vládce – císaře, a duchovního – papeže. Jindřich založil Svatou říši římskou – volný svazek křesťanských vládců – patří sem Německé státy, Papežský stát, severní Itálie, Burgunsko a Český stát. Císařem se stával obvykle německý král a podmínkou bylo vykonat „římskou jízdu“ – pro korunovaci musel jet do Říma, ale to bylo hodně riskantní, proto se řada králů korunovat nedala, ale jejich moc byla stejná. Jindřich I. se dostal do konfliktu s německou šlechtou a musel bránit říši proti Maďarům – platil jim tribut.
Jeho nástupce Ota I. – 955 – bitva na Lechu – porazil Maďary.
Ota I. vedl výboje na území polabských Slovanů a do Itálie. Získal císařský titul. Nástupcem byl Ota II. – využíval spojenectví církve proti šlechtě, založil tzv. „říšskou církev“ – tu tvořili němečtí biskupové, kteří podléhali přímo císaři, papež měl slovo jen v náboženských otázkách.
Ota III. chtěl obnovit stát v hranicích říše Karla Velikého. Státní organizaci převzal od Byzance.
V 11. století narůstají spory mezi papeži a císaři. Vyvrcholily roku 1073 – papež Řehoř VII usiloval o nadřazenost církevní moci nad světskou, chtěl, aby císaři nemohli jmenovat biskupy. Dostal se do války s římským králem Jindřichem IV. – začal boj o investituru (investicio – uvádění do úřadu).
Jindřich IV. svolal své biskupy – prohlásili papeže za sesazeného. Řehoř Jindřicha exkomunikoval z církve (mohl být beztrestně zabit). Nedožili se konce sporu. K uklidnění dochází v roce 1122 – kdy byl podepsán Wormský konkordát (konkordát – smlouva mezi světskou a církevní mocí) – kompromis – volba biskupů je církevní záležitostí, císař je jí přítomen a novému biskupovi dává berlu a prsten – odznaky duchovní moci – církev se stala nezávislou na světské moci.
Římský císař Friedrich I. Barbarossa usiloval o posílení císařské moci a chtěl obnovit svou vládu nad Itálií.
1176 – bitva u Legnana – Friedrich I. byl Italy poražen, jeho moc byla více oslabena, toho využili jeho odpůrci – Jindřich Lev z rodu Welfů, dochází k válce, ale Friedrich Welfy porazil. Po jeho smrti 1190 je válka obnovena a trvá 50 let. Svatá říše římská se dále partikularizuje.
V polovině 13. století končí pokusy o centralizaci říše. Právo volby císaře si přivlastnili kurfiřtové – saský vévoda, braniborský markrabě, rýnský falckrabě, český král (světští vládci), a kolínký, mohučský a trevírský arcibiskup.