nauka o mluvnické a významové stavbě věty, o stavbě souvětí, o výstavě souvislých texů
· kladné: vyjadřují kladný vztah mluvčího ke skutečnosti¨
· záporné: záporné
· zápor:
o větný:
§ popírá celou větu
§ vyjádřen záporkou ne- (Ten dopis sem nedostal.), zápornými zájmeny, zápornými příslovci (Nikdo to neviděl., Nikdy mi o tom neřekl. – je zde i záporné sloveso – typický znak pro češtinu.)
o členský:
§ popíráme některý větný člen nebo část věty (Zdrželo se to ne mou vinou.)
· rušení záporu: jestliže se setkají ve větě různé druhy záporu. (Zpráva nebyla nepříjemná. – zápor se ruší a zpráva byla příjemná.)
· zesílení záporu: ani, vůbec (Vůbec si na to nevzpomíná.)
· formální zápor: používá se ve formální řeči (Nepodal byste mi jídelní lístek?
· dvojčlenné:
o mají část podmětovou a přísudkovou
o i když je podmět nevyjádřený, tak se jedná o větu dvojčlennou
o základní větné členy jsou holé nebo rozvité
o přísudek: jmenný – se sponou (Pavel je naučený. – sponou je sloveso být, bývat, stát, stávat se) nebo beze spony (Vztup zakázán., Vztupné dobrovolné., Kniha přítel člověka.), slovesný – sloveso je ve tvaru určitém (Slunce svítí.)
· jednočlené:
o nemají základní skladební dvojci
o mají jenom jeden základní člen, který je buď holý nebo rozvitý – neurčujeme ho jako podmět nebo přísudek
o dělí me je:
· slovesné:
· základem je slovesný tvar
· mohou vyjadřovat přírodní jevy (Prší., Hřmělo., Smráká se.), tělesné stavy (Bolí mě v zádech.), smyslové vjemy (Hoří., Zvoní.), věty, v nichž je tvar slovesa neosobní (Je dovoleno se nepřezouvat.), dále věty typu: Jede se na hory., Bylo o tom rozhodnuto., věty infinitivní (Zastavit stát., Nevyklánět se z oken.
· neslovesné:
· věty jmenné:
o substantivní: základem je podst. jméno (Veselé Vánoce), tituly, hesla, názvy
o adjektivní: Jak krásné!
· adverbiální:
o Všichni v pravo!
· citoslovečné:
o Ach!, Au!, Už!
· částicové:
o Ano., Ne., Ovšem., Zajisté.
· Transformace věty jednočlené: Sněží. – Padá sníh.
· Transformace věty dvojčlenné: Z komína ztoupá kouř. – Kouří.
· do věty se mluvnicky nezačlěňují:
o oslovení: oddělují se čárkami (Milá Aničko, děkuji ti za dopis., To bys nevěřila, Aničko, co se stalo.)
o citoslovce: (Brr, to je zima.)
o samostatný větný člen: odděluje se čárkou (Knihy, ty mám ráda! – antepozice; postpozice – Lekla se jí, té postavy.)
o vsuvky: výraz nebo věta, která s obsahem věty souvisí jen významově – něco zpřesňuje, doplňuje; nesouvisí na žádném větném členu, přerušuje souvislé pásmo řeči, odděluje je čárkami, pomlčkami, závorkami; při čtení se přerušuje melodií a pauzami, vyjímku tvoří ustálené vsuvky jednoslovné, které se čárkami neoddělují (prosím, myslím, doufám, bohužel, snad, zřejmě, patrně)
o osamostatnělý větný člen: vyjadřování postupné (Bylo tam příjmené prostředí. A klid.)
· odchylky, které nepovažujeme za chyby:
o elipsa = výpustka:
§ vynechání slova nebo více slov, které náležejí do větného schématu
§ (Vlak odjíždí v deset. – vynecháno hodin.; Musím brzo domů. – vynecháno jít)
§ věta s elipsou – věta eliptická = věta neúplná
o apoziopeze:
§ nedokončená výpověď
§ tři tečky
o atrakce:
§ v ustálených vyjádřeních
§ (Vezmi kde vezmi. – vezmeš)
· odchylky, které jsou chybami:
o anakolut:
§ vyšinutí z větné vazby
§ začátek větné konstrukce, poté je přerušena, přechází se k jiné konstrukci
§ (Kdo se přihlásí na zájezd, je třeba, aby zaplatil zálohu. – Kdo se přihlásí na zájezd, musí zaplatit zálohu.)
o zeugma:
§ zanedbání dvojí vazby – dva větné členy se spojují společnou vazbou, ikdyž každý ze členů vyžaduje vazbu jinou
§ (Udržujte čistotu uvnitř i před budovou. – uvnitř budovy i před budovou)
o kontaminace:
§ směšování, zkřížení vazeb, kdy správná vazba je zaměněna jinou, převzatou od slova podobného významu
§ (předložka mimo se pojí s 4.p., kromě – s 2.p. – Mimo Evu, kromě Evy -> mimo Evy)
· přímá řeč:
o podává výpověď doslova tak, jak byla pronesena včetně časů a gramatických osob
o poměr přímé řeči ve větě uvozovací je volný, tedy spolu netvoří souvětí
o věta uvozovaví je na začátku, na konci nebo uprostřed přímé řeči
o (Eva navrhla: „Půjdu s tebou.“; „Půjdu s tebou,“ navrhla Eva., „Půjdu,“ navrhla Eva, „s tebou.“)
· nepřímá řeč:
o správa mluvčího o výroku jiného mluvčího
o mění se gramtická osoba, čas a někdy i slovesný způsob
o bývá vyjádřena vedlejší větou
o (Eva navrhla, že půjde se mnou.)
· dialog:
o střídání přímé řeči dvou a více osob
o každá nová replika by se měla uvádět na novém řádku
o někdy se zvýrazňuje pomlčkou
· pásmo vypraveče:
o v umělecké literatuře
o psáno formou monologu v ich formě nebo er formě – v té je to froma nepřímé řeči, v ich formě tzv. subjektivizované vypravování
· pásmo postav:
o bezprostědní hovor, který má podobu dialogu, monologu nebo vnitřního monologu
o umělecká literatura
· ve starší literatuře pásma ostře oddělena, moderní literatura - hranice se se stírají, prolínají
· vnitřní monolog:
o zachyvuje myšlenkový a citový vnitřní svět postavy v daném, určitém okamžiku
o nedává se do uvozovek
· nevlastní přímá řeč:
o podává něčí projev tak, jak byl pronesen, ale v písmu
o (Petr sice řekl Eve přijeď, ale nebyl si jist, zda bude doma.)
o není v uvozovkách
o projev má znaky hovorového stylu, ale využívá osob a čísel jako v přímé řeči
o splývá s pásmem vypraveče
· polopřímá řeč:
o řeč postav, která se včleňuje se do řeči autorské
o není vyznačena uvozovkami
o využívá třetí osoby čísla jednotného
o (Spěchal, nedíval se ani na hodinky, přece to musí stihnout. Musí doběhnout včas!)
· významově tvoří samostatný celek oddělený čárkou nebo čárkami, ale mluvnicky není větou, protože tam není sloveso přísudku
· volný přívlastek adjektivní:
o rozvitý přívlastek, který stojí za postatným jménem
o základem je přídavné jméno, vyjadřuje samostatnou myšlenku, odděluje se čárkami
o (Loď, zcela naplněná zbožím, vyplula z přístavu.)
· přístavek = apozice:
o podstatné jméno rozvíjí jiné podstatné jméno
o = volně připojený přívlastek substantivní
o (Jan Hus, mistr pražské univerzity a kazatel, se stal mluvčím lidu.)
· přechodníková konstrukce:
o rozvitý přechodník
o větně se určuje jako doplněk
o především v písemným projevech
o má knižní ráz – často v díle Vančury
o (Kozlík, shromáždiv tlupu, rozkázal, aby se měli k odchodu.)
· infinitivní konstrukce podmíková:
o šlo by ji přetransformovat ve vedlější větu příslovečnou podmínkovou
o (O tomhle vědět, zařídil bych se jinak. = Kdybych to věděl, zařídil bych se jinak.)
· přívlastek volný – podává pouze nějaké bližsí vysvětlení a nezůžuje význam podstatného jména, můžeme jej z věty vypustit, aniž by se změnil její význam, oddělujeme z obou stran čátkami
· přívlastek těsný – vyjadřuje podstatnou vlastnost podstatného jména, nelze jej z věty vypustit, protože jinak by se smysl věty zmenil, čárkami ho neoddělujeme
· Př.: Všechny chaty postavené v blízkosti Berounky byly při jarní povodni zaplaveny.; V zrcadle se odrazila jeho tvář, zkřivená bolestí.; Uprostřed návsi byl jen ubohý kachní rybníček, porostlý zeleným žabincem.; V zahradě stál velký dům, zařízený s veškerým pohodlím.; Meče pocházející z poslední čtvrtiny 11. století měly širokou čepel.; Starší chlapec, třináctiletý, se jmenuje Vašek.; Od starověku bylo vysloveno mnoho názorů týkajících se hmoty.; Národní muzeum, největší a nejstarší v ČR, bylo založeno v roce 1818.; Procesy probíhající v lidském těle jsou řízeny látkami se složitou chemickou strukturou.