JAROMÍR JOHN (1882 – 1952) – vl. jm. Bohumil Markalous

Večery na slamníku – „denní provoz fronty“; komika, laskavý humor, ironie, satirická nadsázka; proti hlouposti a krutosti, jež sebou nese válka, stojí přirozenost obyčejných vojáků či civilů.

Jazyk: obecná čeština, nářečí, německé či jihoslovanské výrazy, vojenský slang, řeč úředních dokumentů i osobních dopisů. V užívaní neliterárních, ryze mluvnických prostředků John předešel Čapkovy Povídky z druhé kapsy a také Hrabalovy prózy.

Rajský ostrov – o stavbě Národního divadla

     IVAN OLBRACHT (1882 – 1952) – vl. jm. Kamil Zeman

- spisovatel a novinář; syn Antala Staška

Pocházel ze Semil. Studoval původně práva, potom filozofii, avšak ani tato studia nedokončil. Stal se novinářem: sociálně demokratických Dělnických novin ve Vídni, později pracoval v Právu lidu a v Rudém právu v Praze.

     Začínal s poezií, pokoušel se o drama, ale úspěch mu přinesla až kniha 3 povídek O zlých samotářích – lidé na okraji společnosti, která jimi opovrhuje, ale on jí také, bouří se proti ní. (Maxim Gorkij – tématika bosáctví)

- Josko, Forko a Paulína (- 3 tuláci – nikdo je nepřijímá), Rasík a pes (poprvé v literatuře postava rasů), Bratr Žak

Žalář nejtemnější – 1. Olbrachtův román – psychologický; v obrazech hrdinových představ, snů a halucinací se Olbracht – zřejmě jako první – inspiroval poznatky soudobé psychoanalýzy či hlubinné psychologie, jak je rozvíjeli S. Freud a jeho pokračovatelé C. G. Jung a A. Adler.

Podivné přátelství herce Jesenia – dobrodruh a egoista Jan veselý – pracovitý

a racionální Jiří Jesenius

Anna Proletářka, Zamřížované zrcadlo – román – reportáž

     KAREL POLÁČEK (1892 – 1944) – v koncentračním táboře v Osvětimi

- z rodiny židovského obchodníka z Rychnova nad Kněžnou (- předobrazem pro Okresní město); pracoval jako úředník, psal pro Lidové noviny

Když r. 1920 uveřejnil pod pseudonymem Kočkodan povídku Kolotoč (knižně povídky pana Kočkodana), v níž popsal nesmyslnou byrokracii instituce, velmi se podobající jeho úřadu, dostal výpověď.

Poláčkovy prózy mají některé vlastnosti sociálně psychologických studií. Detailně nahlížejí do světa různých skupin lidí vesměs středního stavu, drobných podnikatelů, živnostníků, úředníků. Dokáží je pronikavě pozorovat, zpřítomnit jejich chování, zvyky, způsob mluvy. Autorovou specialitou bylo zachycení židovské mentality. Zaujaly ho židovské anekdoty, které podle něho patří do stejné řady jako ruské byliny, bohatýrské zpěvy jižních Slovanů, středověké legendy.

Jazyková komika, opakující se promluvy, fráze a klišé obnažují konvenčnost, nesmyslnost postojů. Postavy nemají vlastní charakter, jsou řízeny stereotypem, podobají se až někdy k neživým automatům.

Román – Dům na předměstí – příběh majitele předměstského domu, nadstrážníka Faktora, malého tyrana toužícího po majetku a moci, a jeho nájemníků.

     VLADISLAV VANČURA (1891 – 1942) – popraven gestapem

- prozaik a dramatik meziválečné avantgardy

Pocházel ze staré evangelické rodiny; byl příbuzný Jiřího Mahena (dědečkové obou byli bratři). Vystudoval medicínu, zprvu působil jako lékař, později se věnoval jen literatuře.

     Jeho zájem směřoval původně k výtvarnému umění – což našlo odraz ve vizuální obraznosti Vančurova stylu. Byl členem Devětsilu a jeho prvním předsedou. Sdílel úsilí avantgardy o nové umění a budování nového životního slohu.

     Nezvyklý jazyk a styl. Používá výrazů knižních (třeba přechodníků i minulých, v přímé řeči), ale také vulgárních, zkratkovitého náznaku, odvážných metaforických srovnání. (Milan Kundera napsal, že kdyby si Vančura otevřel krámek s metaforami, mohl by jimi zásobovat několik generací básníků. Vančurův styl směřuje opačným směrem než Čapkův: Čapek tíhne ve 20. letech k mluvnímu, hovorovému jazyku, naopak Vančura tvoří své věty stylizovaně, složitě, někdy na způsob jazyka Kralické bible či humanistické periody.

     Soubor krátkých próz – Amazonský proud;

Dlouhý, Široký a Bystrozraký – připomínají básně v próze

     Pekař Jan Marhoul – modelem otec spisovatele Karla Nového; - pracovitý, snivý a bezelstný, družný, plný radosti – nehodí se do světa chladné vypočítavosti, který vše poměřuje ziskem; přijde na mizinu a v bídě umírá

     Pole orná a válečná – hl. hrdinou je vrah, který ve válce umírá, po smrti se dočká slávy jako válečný hrdina (odešel do ní jako vozataj a byl zabit)

- roztříštěná kompozice, volné scény na různých místech válčící Evropy – zrcadlí se chaotičnost války

     Rozmarné léto – humoristické vyprávění z maloměsta 20. stol., přiblížil se k poetismu – různé motivy, exotické prostředí komediantů; jazyková komika je dána hyperkorektností jazykových prostředků – postavy mluví přehnaně spisovně.

     Luk královny Dorotky – povídkový soubor

     JAROSLAV DURYCH (1878 – 1961)

Pocházel z katolické rodiny z Hradce Králové. V raném dětství ztratil matku a brzy potom také otce. Sám napsal, že „nikomu nepatřil, pozbyl domovské příslušnosti, toulal se světem“. To jej silně poznamenalo, v jeho díle se stále znovu vynořuje téma „bloudění“, putování a hledání ráje, v němž se erotická láska prolíná s touhou po věčnosti.

     Vystudoval medicínu, potom působil jako vojenský lékař a katolický publicista.

     Psal verše, povídky, romány, dramaty, básně v próze, eseje, kritiky, cestopisné knihy, překládal beletrii i teologické spisy.

     Durychovo pojetí katolicismu je jiné než Demlovo a Čepovo. Jeho Bůh není laskavý, ale vznešený, přísný až mrazivý. J. Durych byl barokně založený duch.

     Začíná jako autor poezie: Cikánčina smrt, Panenky, Eva – ke konci 20. let vyšly v 1 sbírce s názvem Básně – hrdinky jsou ženy, oslavuje je, příkladem je pro ně panna Marie; oslavuje ženu prostou a pokornou, která překonává svou fyzičnost

a obětuje se plně Bohu

     Povídkové soubory: Jarmark života, Tři dukáty, Tři troníčky (- motiv pokory

a chudoby i odpor vůči měšťáckému světu.

Kouzelná lampa – vyzdvihuje ideály křesťanství; „chudoba“ – nejvyšší ctnost

Román – Anežka Berková – ideál ženy

Novela Sedmikráska – mladík sedmkrát potkává tutéž chudobnou díku, vždy v jiné podobě a na jiném místě, nepoznává ji a vždycky znovu se do ní zamiluje. Až posedmé prohlédne; Některé situace připomínají pohádku, např. hledání zakleté princezny, sedmero opakování. Střídají se zde dvě roviny: svět střízlivý, tělesný

a pozemský (např. obrazy velkoměstské bídy) a nadzemská, metafyzická skutečnost, „láska věčná“. Nepoznávaná dívka je krásná žena, zároveň však symbolická bytost, ukazující cestu k milosti a ráji. Odpovídá tomu i styl – věcně reálný až naturalistický

+ lyricko-symbolický a vizionářský.

     Od druhé půli 20. let se Durych soustavně věnoval historickým námětům.

„větší valdštejnská trilogie“ – Bloudění – z doby 30tileté války – její hrůzy vedou hlavního hrdinu Jiřího, nositele kacířského vzdoru a pýchy, k vykoupení v podobě lásky Španělky Andělky, která ztělesňuje ráj srdce a milost.; kontrast – 2 principy: světlo (katolictví) – tma (kacířství)

„Menší valdštejnská trilogie“ – Rekviem – 3 povídky: Kurýr, Budějovická louka, Valtice

-      obě dvě díla čerpají z raného baroka. Jsou to barvité obrazy „světa opuštěného Bohem a zrazeného lidmi“.

     JAKUB DEML (1878 – 1961)

- básník, prozaik, překladatel, katolický kněz (po vzoru Březiny)

Už v mládí byl okouzlen poezií O. Březiny, a nímž se později seznámil a s nímž si dopisoval, a výtvarným dílem sochaře Františka Bílka.

Moji přátelé – básně v próze; oslovuje rostliny, stromy, keře; antromorfizace – zlidštění

Miriam (hebrejsky – Marie) – báseň v próze – osobní pozadí: autorův něžný vztah k sestře Matylce, postižené a předčasně umírající, láska k Elišce Wiesenbergerové

     Deml byl konfliktní osobností, neschopen kompromisů s denním životem. Roztržky s konzervativními představenými vedly k tomu, že mu nejprve zakázaly psaní

a překládání, pak nesměl vykonávat kněžské úkony a konečně byl ve 35 letech nuceně penzionován. Plné dramatických vztahů byly také Demlovy vztahy k ženám a k přátelům. Svědectví o tom přinášejí jeho texty, hlavně deníkové záznamy, promísené s dopisy, výpisky z četby, básněmi, polemikami, sny, fotografiemi, účty, texty přátel (Rosnička, Domů, Šlépěje)

     Deml vnáší do české literatury deníky (psal je už Mácha, ale šifrovaně a pro sebe; potom – Nezval- Neviditelná Moskva, Holan – Lemuria, Hadry, kosti, kůže, Orten,

J. Kolář, Vaculík- Český snář). Poprvé použil asociativní metody =) poetismus; Nezval ho jmenuje předchůdcem surrealismu – sny – literární žánr – pokus automatického textu

     (Miriam a Moji přátelé – knihy dne) Knihy noci: Hrad smrti, Tanec smrti

-      sublimuje ohrožení člověka vystavěného tlaku církevního aparátu, pokus o zničení člověka

-      Smrt tu není jako v symbolismu vznešeným tajemstvím, ale konkrétní a drsnou hrůzou. Vše bez rozlišení vplouvá do jednoho toku: osobní zážitky, malichernosti

i tragédie, metafyzická milost, vzpomínky, sny, anekdoty i smrt.

JAN ČEP (1902 – 1974)

Pocházel z chalupnické rodiny. Studoval na pražské Filozofické fakultě češtinu, angličtinu a francouzštinu – z těchto jazyků také nejvíce překládal. Nedostudoval však, stal se na čas spolupracovníkem Josefa Floriana ve Staré Říši a potom volným překladatelem a literátem. Psal pro časopis Sever a východ. (R. 1948 emigroval, působil v rádiu Svobodné Evropa a v nakladatelství Křesťanská akademie v Římě.)

     První dva svazky próz Dvojí život, Vigilie – vydal potom společně pod názvem Zeměžluč

     V Čepových povídkách bývají vnější děje omezeny na nejmenší míru; autor zpodobuje svět skrze vnitřní vnímání a vnitřní čas svých postav. Před obšírným realistickým záznamem dává přednost zkratce, zaměřuje se k mezním situacím (smrt, zvrat v životě).

     Čepovy prózy se odehrávají na venkově. Nejčastěji má scenerie obrysy krajiny autorova dětství kolem Litovle v Hornomoravském úvalu. Tradiční jistoty: rodný kraj, domov, společenství předků, křesťanská víra jako záruka smyslu života = lék vůči krizi moderního, nezakotveného a neklidného života, protiváha vůči nadvládě peněz

a hmotných statků.

     Romány: Jakub Kratochvíl (Letnice), Hranice stínů

Čepovy postavy: intelektuálové s autobiografickými rysy nebo vesničané, spojení denní prací se zemí a s přírodou. V jejich životě, v němž převládá bolest, nepochopení

a nenaplněná láska, dochází vždy k nějakému okamžiku zkoušky.

KAREL KONRÁD (1899 – 1971)

- spisovatel a novinář, člen Devětsilu

soubor 3 povídek Robinsonáda (Robinsonáda, Rinaldino, Dinah)

- kompoziční novátorství, roztříštěná kompozice, rychlé střídání záběrů

KAREL ČAPEK (1890 – 1938)

Na vzniku prvních významnějších děl se společně s Karlem podílel i bratr Josef

– 2 soubory krátkých próz Zářivé hlubiny(1916) (- název podle 1 povídky Zářivé hlubiny – zkáza lodi Titanicu; náhoda je někdy nad sebedokonalejší techniku), Krakonošova zahrada(1918) (rozmanité , podmětem jsou denní aktuality; základní téma - technická civilizace).

     Prvním samostatným dílem K. Čapka byla povídková kniha Boží muka(1917). Povídky prostupuje autorův pesimismus vyvěrající z přesvědčení, že lidé nemohou poznat absolutní pravdu. Víra v možnosti člověka byla navíc otřesena dobou 1. světové války. Nejznámější je povídka Šlépěj (2 muži objeví na poli, několik kroků od silnice, v čerstvé sněhu osamocenou lidskou stopu.)

Trapné povídky(1921)

     Loupežník(1920) – polemika se soudobým vitalismem – 2 generace: stará

a mladá

     R. 1920 vychází s předmluvou V. Nezvala kniha Francouzská poezie nové doby. Tady se Čapek představuje jako vynikající překladatel (zvláště Apollinairova Pásma).

     Ze života hmyzu(1921) – napsal ji společně s bratrem Josefem, alegorická komedie, ukazující špatné lidské vlastnosti prostřednictvím hmyzu

     R. U. R. (= Rossum’s Universal Robots) z r. 1921 – 1. dramatická utopie; název vytvořil Karel Čapek společně s Josefem. Drama pojednává o výrobě robotů, kteří se vzbouří a vyhladí lidstvo – až na svého tvůrce. Mezi dvěma roboty vznikne výhradně lidský cit – láska. A právě ta zaručuje lidskou nezničitelnost. Za R. U. R. obdržel Karel Čapek státní cenu; původně český neologismus „robot“ se stal mezinárodně užívaným slovem.

     Věc Makropulos(1922) – otázka nesmrtelnosti a naplnění života

     Továrna na absolutno(1922)

     Krakatit(1924) – utopický román; problém odpovědnosti vědce za svůj vynález. Inženýr Prokop, hl. postava Krakatitu vynalezl třaskavinu, jež by svými účinky mohla zničit celý svět. Uvědomuje si nebezpečí a návod na výrobu Krakatitu zlikviduje.

     Adam Stvořitel(1927) – divadelní hra, kterou napsal společně s bratrem Josefem – biblický námět

     Spisy – soubor fejetonů, novinových článků: Kritika slov, O věcech obecných neboli Zoon politicon – člověk je tvor společenský; nejslavnější esej Proč nejsem komunistou  - z r. 1924, vyšla časopisecky, kolovala v opisech a knižně mohla vyjít až po r. 1989

       Své dojmy z cest originálně a vtipně líčí v cestopisných fejetonech: Italské listy (1923),Anglické listy(1924),  

Inspirován denními zprávami =) Povídky z jedné kapsy, povídky z druhé kapsy (1929) – nejsou to klasické detektivky; pohled do nitra vyšetřovatelů i obžalovaných. Čapek se zde projevuje jako dokonalý znalec řeči příslušníků různých společenských vrstev a povolání.

     O věcech nejbližších (1925), Zahradníkův rok (1929),

     JOSEF ČAPEK (1877 – 1945)

Narodil se v Hronově, dětství prožil v malých Svatoňovicích a v Úpici. Studoval ve Vrchlabí, pak v Praze uměleckoprůmyslovou školu =) malíř, expresionista, kubista; člen výtvarné supiny Tvrdošíjní ; spolupracoval s Vinohradským divadlem

     Literární počátky spjaty s literární tvorbou bratra Karla

1. samostatná díla – povídky: Lelio, Pro delfína – protnuty smutkem a zoufalstvím