- je umělecký funkční styl, který využívá popisného slohového postupu
Od popisu zevnějšku osoby (její postavy, tváře, oblečení, pohybů) se charakteristika liší tím, že uvádí a hodnotí psychické vlastnosti osob. Popis zevnějšku má povahu charakteristiky tehdy, jestliže se v zevnějšku, zejména v ošacení a účesu, projevují výrazné psychické vlastnosti. Např. skromnost, pečlivost, nedbalost… Přispívá k tomu, aby si čtenář mohl učinit živou představu o charakterizované sobě.
V charakteristice, v níž jde o názornost, živost podání, se střídají pasáže prostě charakterizační (charakteristika přímá, hlavně přídavnými a podstatnými jmény) s pasážemi vyprávěcími (charakteristika nepřímá), popř. i úvahovými. Nepožaduje se od ní všestrannost, může sesoustředit na některou důležitou vlastnost a dokládat podrobně, jak se projevuje. S takovou charakteristikou se setkáváme např. v reportážích
a fejetonech, v literárních a jiných recenzích. V umělecké tvorbě bývají literární postavy charakterizovány na velké rozloze textu vypravováním o tom, jak jednaly, jaké názory vyslovovaly.
(Charakteristikou se rozumí také vytyčení podstatných vlastností lidských výtvorů
a vůbec objektů, krajiny nebo města – např. Prahy.)
Stručný, účelně zaměřený útvar charakteristiky používaný v administrativním stylu, nazýváme posudek.
Jazyk charakteristiky:
- hodnotící výrazy – přídavná jména – vyjadřují
- působivého důrazu se v charakteristice dosahuje také přirovnáními a lidovými rčeními (např. Chtěl by, aby mu pečení holubi do úst lítali.)