Projev

K historii řečnictví

     Řečnické umění má své počátky v antice, ve starém Řecku a po něm i v Římě. Vedoucí osobnosti prokazovaly statečnost v boji, ale i schopnost dobře mluvit na shromážděních i na soudech. Řečnické umění bylo nerozlučně spojeno s funkcemi státnickými a vojenskými.

     Řečníci: Aristoteles (dílo: Rétorika), Démosthenes (řeči proti makedonské expanzi a za nezávislost řeckých obcí – Filipiky), Marcus Tullius Cicero, Jan hus, F. L. Rieger,

F. Palacký....

 

Politický projev

- hodnotící úvaha. Fakta, která řečník uvádí, mají za úkol hodnotit skutečnost a ukázat správný směr dalšího jednání.

Slavnostní projev

- projev zpravidla oficiální, pronesený při mimořádné události, např. při oslavě výročí, jubilea význačné osobnosti. Fakta, která řečník uvádí nemají za cíl především jen poučovat, nýbrž být podkladem kladného hodnocení. (Záporné může být pouze stručné hodnocení překážek, které bránily dosažení díla.

     Řečník působí na city posluchačů, emocionálními prostředky však používá s mírou, neupadá do nadneseného patosu. Slavnostní projevy působí také prostředky uměleckými, uměleckou obrazností. Jejich spisovný jazyk bývá diferencován podle míry oficiálnosti. (Je-li projev určen méně početnému posluchačstvu a má osobnější ráz, sahá řečník nezřídka i k prostředkům hovorovým.)

Proslov

- menšího rozsahu než oficiální slavnostní projev, má jednodušší kompozici. Může být úvodem k nějakému jednání, k akci povahy pracovní, studijní, např. k řadě referátů

a besed na jisté téma, k odbornému kurzu, ke kulturnímu pořadu.

     Menší počet osob, většinou navzájem známých =) přátelská srdečnost, malá míra oficiálnosti

Přednáška

- mluvený projev naučného obsahu. Podstata – výkladové a úvahové postupy zpracované řečnickým stylem. Jejich působivost je nejen v jejich obsahu a věcnosti i jasnosti podání, ale také v kompozici a jazykové formě.

 

Výstavba řečnického projevu

I. Úvod:    1. oslovení posluchačů, získání jejich sympatií

      2. Vytyčení tématu jako důležitého a aktuálního a stanovení cíle řeči

      3. Přehledné rozvržení řeči

II. Stať:   1. Rozvedení myšlenek naznačených v úvodu

      2. Uvedení možných námitek a jejich vyvrácení

      3. Vyzdvižení hlavních tvrzení jako dokázaných

III. Závěr: 1. Stručné shrnutí závěrů, ke kterým řečník dospěl

      2. působení na cit posluchačů, aby bylo u nich dosaženo cíle řeči

 

 

      Všechny uvedené části se realizují především v těch delších projevech, ve kterých dochází ke střetnutí řečníka s rozdílnými názory na otázky politické, kulturní a vědecké.

Jazyk řečnických projevů

Slovník

     V projevech, které mají působit na cit posluchačů – výrazy citově zabarvené, jemné i tvrdší, slova důvěrná, obrazný způsob vyjadřování. V projevech, které přinášejí především rozumové poučení – přesné výrazy, ale kterým posluchači rozumějí. (Brát ohled na to, komu je projev určen.)

Tvarosloví v řečnických projevech

     V projevech výrazně veřejných – spisovné tvary stylově neutrální a knižní, v projevech v užším kruhu, s nižší mírou oficiálnosti, též výrazy hovorové až výrazy ne plně spisovné.

     Pro všechny řečnické projevy je kromě jejich monologické povahy příznačný protiklad 1. os. jedn. č. (já) a 2. os. množ. č. (vy). Třebaže jde o projev monologický, řečník jím navazuje a udržuje kontakt mezi sebou a posluchači, zvyšuje živost projevu, pozornost posluchačů.

     Kontakt s posluchači navazuje řečník také 1. os. č. množ. (my), vztahuje jí posluchače do svého uvažování, do své argumentace a závěrů, ke kterým dospívá.

Syntax řečnických projevů

- řečnické otázky, několikanásobné větné členy, protiklad

Zvuková stránka řečnických projevů

- dlouhé věty nebo souvětí – zvukové členění na úseky, ovšem věta se nesmí rozpadnou na řadu úseků; intonační předěly; větný přízvuk

Vnější stránka vystoupení

- oblečení podle situace; řeč se pronáší ve stoje bez zbytečných pohybů, ale ne strnule; případný papír s textem