Písmo a pravopis se většinou opírají o zvukovou stránku jazyka, snaží se grafickými znaky (grafémy, písmeny) vystihnout hláskovou podobu slov. Zpravidla se každá hláska označuje jedním písmenem a každé jednotlivé písmeno označuje zase vždy jednu a touž hlásku.
Český pravopis je fonologický, ale důsledně fonologický pravopis by vyžadoval, aby se každý foném označoval jedním a týmž znakem, a naopak aby každému grafému odpovídal vždy jeden a týž foném.
/hrat – hradu – na hraďe/ = hrad – hradu – na hradě
/lípa – lípje/ = lípa – lípě; /sláma – slámně/ = sláma – slámě
Nejdůležitější z odchylek od fonologického pravopisu jsou tyto:
Ostatní složky českého pravopisu:
- psaní velkých začátečních písmen
- interpunkce
- hranice slov v písmu
- příslovečné spřežky (dohromady, nahoru, zčásti, občas, zřídka) – některé lze psát dohromady i zvlášť (bezpochyby – bez pochyby; zpočátku– z počátku ...)
- přídavná jména složená (žluto-zelený (prapor) = „žlutý a zelený“; žlutozelený = „zelený se žlutým odstínem“...)