Émile Zola

·  1840 – 1902

·  francouzský romanopisec

·  otec italského původu

·  nejvýznamější představitel naturalismu v jeho vrcholném období, zároveň i autor teoretické studie, v níž široce osvělil a zdůvodnil program tohoto nového uměleckého směru – „Experimentální román“

·  k literatuře se dostal, když po neúspěšných pokusech složil maturitu začal pracovat jako úředník v renomovaném pařížském nakladatelství Hachette (Hečit)

·  mluví o člověka jako o splodině společnosti – jeho romány jsou označeny jako experimentální – pokusné

·  jeho prvotina „Povídky Ninoně“ – ještě příliš nevypovídá o tom, jaký převrat v literatuře Zola způsobí

·  poprvé tuto změnu svého uměleckého cítění realizoval hned rok po „Povídky Ninoně“ v 1. románu „Tereza Raquinová“ – portrét nelítostné ženy, která se bez jakýchkoli morálních zábran vraždou zbavuje manžela, když usoudila, že stojí v cestě jejím ambicím, první dílo Rougon - Macquartové

·  naplno však ovlivnil umělecký program naturalismu až Zolův dvacetisvazkový cyklus románů – „Rougon – Macquartové“ s podtitulem „Přírodovědný a sociální dějepis jedné rodiny za druhého císařství“, Rougon – Macquartové bývají svým významem srovnávání s Balzakovou „Lidská komedie“, Zola ho však psal s jiným záměrem, chtěl podat vylíčením života příslušníků různých generací téže rodiny důkaz o tom, jak nezvládnutelnou silou v životě člověka je dědičnost, od Balzaca se odklání i potlačením role obrazotvornosti v románu, největší důraz klade na důkladný, objektivní, nestranný popis, Zola se domnívá, že máme – li mít obraz člověka reálný a úplný, musíme přihlížet také ke všemu, co je kolem něho (v jakém prostředí žije)

·  Zolovy postavy jsou v podstatě lidé bez svobodné vůle, zmítáni na jedné straně pudy a vášněmi, na druhé straně pak drceni prostředím, ve kterém žijí, „Břicho Paříže“, „Germinal“

·  největší rozruch z celé řady vyvolal román „Zabiják“ – pobouření veřejnosti bylo však tak silné, že česopisecké vydání muselo být na nějakou dobu přerušeno, než společenské kruhy připustily, že i takto může být v uměleckém díle nazíván člověk, Zola zde zachycuje postupné chátrání jedné dělnické rodiny, jejíž členové nedokážou odolat alkoholu, navodil zde dojem, že lidé nemají a ani nemohou mít sebemenší vliv na vlastní osud, příroda v člověku je jednou dána a nelze s tím nic dělat

·  2. tendence v jeho díle – přiklání se k myšlenkám utopického socialismu v trilogii „Lurdy“, „Řím“, „Paříž“ a v cyklu „Čtyři evangelia“

·  o Zolově politickém smýšlení nejvíce vypovídá účast v tzv. Dreyfusově aféře 1898, kdy odvážně vystoupil proti francouzské veřejnosti zastávající v této aféře nacionalistické a antisemitské postoje, byl za to odsouzen a pronásledován, existuje domněnka, že se to stalo také příčinou jeho záhadné smrti – udusil se plynem unikajícím z kamen, dodnes není jasné, zda mu někdo „nepomohl“; Zola se zastal pronásledovaného žida Dreyfuse – poté osvobozen, ale Zola pronásledován