Charakteristika hlavních husitských směrů

Husité netvořili jednotné hnutí, dělí se na skupiny podle chápání bible nebo podle původu:1. umírnění husité - hlavně vyšší šlechta, část nižší šlechty, někteří představitelé Starého města Pražského.- cíl: obsadit úřady a zbavit církev světskho vlivu- Jan Příbram2. radikálové - obyvatelé menších měst a venkova- za jediný zákon uznávají bibli- dále se dělí na tři skupiny:i. Orebité (podle Orebu u Třebechovic)- po Žižkově smrti si začali říkat "Sirotci"- centrum v HK- ideovým mluvčím byl kněz Ambrož, dobrý přítel Žižky- své názory prosazují i likvidací protivníka ii. Táborité - centrum v pevnosti Tábor. Mluvčím byl Mikuláš z Pelhřimova – vytvořil i vlastní církev.- zpočátku se i snažili vytvořit majetkově rovnou společnost – neúspěšně- byla mezi nimi řada sekt (např.: Adamité – chodili nazí, byli z Tábora vyhnáni a likvidováni), z nichž si každá vykládala bibli jinakke konci války byli ochotni uzavřít kompromisy se Zikmundem Lucemburským Severočeští husité - centra měli v Žatci a v Lounech; včele stál Jakoubek z Vřesovic. Měli blízko k Táboritům a spolupracují s nimi. 3. Pražané - husitský střed, byli nejednotní – byly zde spory mezi Starým a Novým městem Pražským. Staroměstští měli blíže k umírněným (Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana); N. m. k radikálům (Jan Želivský)- byli zpočátku nejsilnější směr hus. hnutí. Husité měli profesionální armády a dokázali se shodnout na společném programu „Čtyři pražské artikuly (1. přijímání podobojí, 2. trestání bez rozdílu stavu, 3. svoboda hlásání božího slova, 4. odstranění světského vlivu církve – neměla podle nich mít pozemkový majetek).Silnější pozice měli husité v Čechách než na Moravě.Hl. podporou katolíků byla Plzeň, panství Oldřicha z Rožmberka a České Budějovice. Hl. zahraniční spojenec byl Zikmund Lucemburský.