Husité netvořili jednotné hnutí, dělí se na skupiny podle chápání bible nebo podle původu: 1. umírnění husité - hlavně vyšší šlechta, část nižší šlechty, někteří představitelé Starého města Pražského. - cíl: obsadit úřady a zbavit církev světskho vlivu - Jan Příbram 2. radikálové - obyvatelé menších měst a venkova - za jediný zákon uznávají bibli - dále se dělí na tři skupiny:i. Orebité (podle Orebu u Třebechovic) - po Žižkově smrti si začali říkat "Sirotci" - centrum v HK - ideovým mluvčím byl kněz Ambrož, dobrý přítel Žižky - své názory prosazují i likvidací protivníka
ii. Táborité - centrum v pevnosti Tábor. Mluvčím byl Mikuláš z Pelhřimova – vytvořil i vlastní církev. - zpočátku se i snažili vytvořit majetkově rovnou společnost – neúspěšně - byla mezi nimi řada sekt (např.: Adamité – chodili nazí, byli z Tábora vyhnáni a likvidováni), z nichž si každá vykládala bibli jinak ke konci války byli ochotni uzavřít kompromisy se Zikmundem Lucemburským Severočeští husité - centra měli v Žatci a v Lounech; včele stál Jakoubek z Vřesovic. Měli blízko k Táboritům a spolupracují s nimi.
3. Pražané - husitský střed, byli nejednotní – byly zde spory mezi Starým a Novým městem Pražským. Staroměstští měli blíže k umírněným (Jakoubek ze Stříbra, Jan Rokycana); N. m. k radikálům (Jan Želivský) - byli zpočátku nejsilnější směr hus. hnutí. Husité měli profesionální armády a dokázali se shodnout na společném programu „Čtyři pražské artikuly (1. přijímání podobojí, 2. trestání bez rozdílu stavu, 3. svoboda hlásání božího slova, 4. odstranění světského vlivu církve – neměla podle nich mít pozemkový majetek). Silnější pozice měli husité v Čechách než na Moravě. Hl. podporou katolíků byla Plzeň, panství Oldřicha z Rožmberka a České Budějovice. Hl. zahraniční spojenec byl Zikmund Lucemburský.