HRABĚNKA: Je pravda, že mezi tamními domy a mezi zdejšími místy je strašlivý rozdíl. Tam vidíme přicházet samý vyšší svět, který nedělá drahoty a vzdává nám veškerou úctu, kterou si lze přát. Když se nám nechce, nemusíme se zvedat ze své stolice, a jestliže chceme spatřit nějakou přehlídku nebo třeba velký balet Psyché, v té chvíli se nám vyhoví.

JULIE: Myslím, paní hraběnko, že jste za svého pobytu v Paříži dobyla nejednoho vznešeného srdce.

HRABĚNKA: Můžete mi věřit slečno, že ani jediný z těch tak zvaných dvorních šviháků neopominul zaklepat na moje dveře a vyznat mi lásku. Mám plnou skříňku jejich psaníček. Mohu dokázat, jaké nabídky jsem odmítla. Není jistě třeba, abych vám říkala jejich jména. Víte přece, kdo jsou to dvorní šviháci.

JULIE: Nemohu pochopit, paní hraběnko, že jste mohla po všech těch slavných jménech, která tuším, klesnout k nějakému panu konšelovi Tibaudierovi a k nějakému panu bernímu Harpinovi. Pád je veliký, řeknu vám to. Váš pan vikomt, třeba je to pouze venkovský vikont, zůstane vždycky vikomtem, a nebyl-li snad dosavad v Paříži, vždycky si tam může zajet. Ale konšel a berní, to jsou pro tak urozenou hraběnku, jako jste vy, nápadníci poněkud příliš nízcí.

HRABĚNKA: Jsou to muži, které na venkově trpíme, jelikož nám mohou být užiteční. Když už nic jiného, mohou zaplnit mezery v galanterii, rozmnožit řady našich ctitelů. Ono je vždycky dobře, slečno, neponechávat pánem jednoho jediného milence, aby se jeho láska neohrožována soupeři neukolébala přílišnou jistotou.