„Kdybych zde býval byl já,“ říkal tehdy Vautrin, „nebylo by se vám toto neštěstí stalo. Byl bych vám pěkně posvítil na tu komediantku. Já znám ty jejich kejkle!“

Jako všechny omezené mozky, tak také paní Vauquerová měla ve zvyku omezit se jen na samotné události a netušit jejich příčiny. Ráda svalovala na druhé své vlastní chyby. Když došlo k této ztrátě, považovala počestného výrobce nudlí za původce svého neštěstí a od té doby začalo u ní, jak říkala její vystřízlivění. Když seznala, že její koketování a její výdaje na reprezentaci nevedou k ničemu, ihned uhodla proč. Všimla si tehdy, že její strávník má již, jak se vyjádřila, své spády. Dokázal konečně, že její naděje, tak něžně hýčkaná, spočívala na chimérickém základě a že nikdy nic pro ni z toho člověka nekouká podle energických slov hraběnky, která se v tom jistě vyznala. Její nenávist nevyvěrala z její lásky, ale z jejích zklamaných nadějí. Zastavuje-li se lidské srdce v klidu při výstupu do výšek citů, zastaví se zřídkakdy na strmém svahu nenávistných pocitů. Protože však pan Goriot byl jejím strávníkem, byla vdova nucena potlačit výbuchy uražené sebelásky, pohřbít vzdechy, jejichž příčinou bylo toto zklamání, a spolknout touhu po pomstě jako mnich trápený svým převorem. Malý člověk uspokojuje své city, ať dobré či špatné, ustavičnými nicotnostmi. Vdova použila ženské lsti, aby vymýšlela kradmá pronásledování své oběti. Začala tím, že zarazila zbytečnosti, které zavedla v penziónu.