< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Karel Hynek Mácha: MájMarie Majerová: PanenstvíČtenářský deník

Karel Hynek Mácha: Marinka

Doba děje: srpen a září 1833

Místo děje: Praha - Kanálský zahrada, dům Márinky v Praze v chudinské čtvrti Na Františku

Postavy:

Vypravěčem příběhu je sám Karel Hynek Mácha. Prochází se jednou večer v máji parkem, kde ho potká žebrák, kterému se chce básník nejprve vyhnout, ale ten mu podává dopis od své dcery Marinky, která mladého básníka obdivuje.
Mácha se za ní vydá do chudinské čtvrti Na Františku. Zjistí, že je nemocná tuberkulózou. I tak se do ní zamiluje.
Potřebuje ale navštívit svého nemocného přítele, a tak se s Marinkou rozloučí. Marinka se bojí samoty, neboť tuší, že se už nikdy nesejdou, protože ví, že brzy zemře.
Po návratu Mácha zjistil, že Marinka zemřela. Přichází na její pohřeb. Její otec spáchá sebevraždu, našli jej utopeného. A protože se k němu nikdo nehlásil, byl pohřben bez rakve.

Obsah díla:

Hlavní postavou příběhu je sám Mácha. Příběh začíná jeho procházkou v parku, kde se setká s žebrákem, který mu předá psaní. Je od jakési Márinky, jeho dcery, která obdivuje jeho dílo.

Mácha dívku navštíví a pozná, že je velmi nemocná. Přesto se do ní zamiluje. Chce ovšem vykonat cestu do Krkonošza svým nemocným přítelem i přes jejich lásku, a proto se musí rozloučit. Márinka se bojí samoty, protože cítí, že ho už nikdy neuvidí, protože brzy zemře. Po návratu student zjistí, že Márinka zemřela, a stává se jen účastníkem jejího pohřbu.

Příběh končí smrtí Márinčina otce.

Úryvek z knihy:

Kdo šestého září roku 1833 při slunce západu byl na novoměstském svatém poli, bude se pamatovati na mladého pocestného, který v šedivý pocestní oděv oblečený, černými vousy zarostlý a hlavou o svůj vak opřený ležel na zdi hřbitovní. To jsem byl já; - vracuje se z hor Krkonošských a domnívaje se, že Marinka již zde v tichém odpočívá snu, odpočinul jsem též, rozesílajezraky na náhrobky posledními pablesky slunce zbarvené.
Blíže zdi byl nový zvláštní hrob otevřen, v který ozdobenou černou vpouštěli rakev; mnozství přibuzných plakalo zemřelého.
Opodál byla šachta. Malá dětská rakev při ní ležela a několik malých dětí hrálo si po ní; jen jedno z nich mělo hlavinku na ní položenou, jako by poslouchalo, jestli se bratříček tam uzavřený nehýbá. Po přikrytí hrobu při zdi odešel kněz dětskou při šachtě rakev pokropiti; poučené přítomnou ženštinou házely dítky malé hrstě hlíny na spuštěnou rakev. –
Teď novou rakev přinášeli hrobníci k šachtě; směšná postava, dlouhý vyzáblý muž v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečen kráčel za ní, rukou sevřenou buď prach, buď slzu stíraje z opálené tváře. Pod pravým paždím mačkal strohý klobouk, pod levým měl slaměnou mošnu a v ní housle.
Sprostou, žlutou rakev nepokropenou vpustili v šachtu, a jako by někdo šeptal v ucho mé, znělo mi hluboko v duši: „Ona tebe očekávala!“ Skočiv ze zdi, spěchám nastávajícím šerem do procházek Wimmerovských a Žitnou branou v temnou Prahu. – Za několik dní slyšel jsem o starém muži, který na novoměstském hřbitově tak smutně na housle hrává; a po měsíci roznesla se pověst po Praze, že na Dolejších loďkách vytáhli mlynářští utopeného. Ležel před sedmým na lavičkách. Dlouhý vyzáblý muž v červený veliký kabát starého kroje a takovéto až po kolena sahajecí spodky oblečený. Obuv jeho, krátké boty, byly nataženy na vysoké, spravované na mnohých sice místech, přitom však čisté bílé punčochy; - dlouhé pletené vlasy byly přes rameno na prsa přehozené. Veliké cípy bílého šátku vysely na odrou, stříbrem vyšívanou, teď však již velmi sešlou vestu. Před ním na zemi ležel třírohý klobouk, po pravé straně slaměná mošna a na ní rozmoklé housle. Žádný se k němu nehlásil, a zapomenutého bez rakve zakopali v šachtu.

Přidal: jenikkozak 26.02.2008
Zobrazit podrobnosti
Počet slov: 588
Zhlédnuto: 14356 krát
< Předchozí knížka Zpět na výpis knížekNásledující knížka >Karel Hynek Mácha: MájMarie Majerová: PanenstvíČtenářský deník