Doba děje: nejspíš 1. polovina 20. století (za života E. Hemingwaye)
Místo děje: Kuba
Tato novela vypráví o neobyčejném starci Santiagovi, který je celou svou duší rybář. Chlapec Manoline mu vypomáhal, ale poté co po několik dní nechytili rybu, byl rodiči donucen, aby přešel k jinému rybáři. Chlapec má ale starce velmi rád, baví se spolu hodné o baseballu, když může, pomůže mu vyndat sítě, chodí mu pro jídlo, přestože Santiago nikdy neřekne, že nemá co jíst.
84 dní už stařec nechytil jedinou rybu, ale toho rána cítí, že bude mít štěstí, že jeho smolné období pomine, že chytne obrovskou rybu. Vypluje velice daleko na moře, v dálce vidí jen nějakou moderní rybářskou loď, ale i ta zmizí. Jeho instinkt nelhal, na jeho návnadu se chytne obrovská ryba, ta táhne člun na severovýchod. Santiago ji pomocí lana přidržuje, různě popouští, nebo brzdí. Předpokládá, že do večera by se měla unavit, stačí aby párkrát vyskočila nad hladinu, nabrala vzduch a nemohla se tak potopit zpět do hlubiny a potom začala kroužit kolem, to už ji zvládne, teď ale musí čekat. Nicméně se zmýlil, ryba se neunavila a táhla ho i další den. Záhy zjišťuje, že je to merlin (mečoun), delší než člun. Začíná mít rybu rád, přijde mu jako přítel, přestože ho sužují strašné bolesti a křeče z držení lana. Často si na lodi vzpomene na chlapce a přeje si, aby s ním teď mohl být. Hodně přemýšlí, přemýšlí o moři, zda ryba zabije jeho, nebo on ji, ale věří, že to bude on, už kvůli chlapci, mluví si sám pro sebe nebo k rybě. Merlin nakonec začne vykazovat známky únavy, a tak ho Santiago po delší době zabije. Zjistí, že v životě tak obrovskou rybu nechytl, přiváže ji proto k lodi a vydává se zpátky. Při zpáteční cestě na rybu útočí žraloci, a přestože se stařík snaží a účinně je likviduje, jsou v převaze a nakonec mu celou rybu sežerou.
Poté co připluje s kostrou do Havany, dobelhá se z posledních sil do své chatrče i se stožárem, ráno ho probudí až chlapec, který o něj má starost, mezitím se rybáři shromáždili na pláži, kde obdivují ohromnou kostru ryby.
Cítil k létavým rybám velkou náklonnost, byly to na oceánu jeho největší přítelkyně. Litoval ptáky, zvlášť drobné a útlé tmavé mořské vlaštovky, které věčně kroužily a vyhlížely a skoro nikdy nic nenalézaly, a myslil si: Ptáci mají těžší život než my, až na dravce a na ty, co jsou statní a silní. Proč vlastně udělali tak útlé a něžné ptáčky, jako jsou tyhle mořské vlaštovky, když vřava oceánu dokáže být tak ukrutná? Spousta vod je laskavá a velice krásná. Ale dokáže být tak ukrutná a vymrštit se tak náhle, a taková ptáčci, kteří se vznášejí, hrouží do vlan a shánějí potravu s tím svým tenkým smutným pípáním, jsou na ni příliš něžní.