Božena Němcová: Babička (3)

Doba děje: začátek 19.století

Místo děje: Staré Bělidlo v Ratibořicích

Postavy:

Babička byla velmi pobožná (modlitby, nedělní mše, …), pracovitá a ze všeho vždy vytěžila maximum – každý drobek využila, aby nepřišel nazmar. Kde mohla, rozdávala lásku a dobré rady. Snažila se všem pomoci. Spoléhá se na přírodní medicínu.
Barunka: nejstarší Proškovic dcera, která je zosobněním Boženy Němcové.

Obsah díla:

Jednoho dne babičce přijde dopis od Terezy, jedné z jejích dcer, kde jí zve na Staré Bělidlo, kam se budou z Vídně stěhovat, díky nové práci manžela, který je ve službách jisté kněžny. Přestože se babička obává stesku po své vesničce na slezských hranicích, neváhá a jede za dcerou, aby se s ní shledala a viděla svá vnoučata.

Poznává tak nejstarší Barunka, nejmladší Adélku, staršího z vnoučat Jana a mladšího Vilímka. Kolem stavení neustále pobíhají psi Tyrl a Sultán, kteří vyvedli nejednu neplechu. Po příjezdu si všímá, jak se její dcera od dětství změnila a jaké změny celkově nastaly v té „moderní“ době. Jako typická stařenka upřednostňuje ten starší způsob života (př. nelíbí se jí soudobý nábytek). Díky své přirozené autoritě a milé povaze se v domě pracuje po jejím.

Ve vesnici se setkává se spoustou odlišných lidí. Pravidelně je navštěvuje milý myslivec. Mlynář si neustále ze všech tropí žerty, jeho dcera Manča je dobrou kamarádkou Báry. Kudrnovi jsou chudí, ale dobří lidé, ale kvůli vesnickým předsudkům se od nich vesničané drží dál, protože prý jí veverky a kočky. Babiččina dobrá duše se ale rozhodne s jejich bídou něco udělat, a tak zajistí Kudrnovi práci přes paní kněžnu, která je taky velmi milá a nejednou babičku a děti pozvala na svůj zámek. Má schovanku komtesu Hortensii, jež se zamiluje do italského malíře a nebýt babičky, nevzala by si ho, na neštěstí zemře a zanechá na světě svého synka. Kristla, dcera hostinského, miluje Mílu, ale kvůli nepříjemnostem s jedním Italem musí Míla na vojnu, ale babička se přimluví k paní kněžně, a tak se nakonec koná svatba. Ke Starému Bělidlu neodmyslitelně patří bláznivá Viktorka, která se zbláznila po té, co jí zabili manžela vojáka. Své dítě utopila v řece, a tak u splavu vždy zpívala, dokud jí za letní bouřky nezabil blesk.

Celou povídkou nás doprovází babiččiny příběhy a vzpomínky na mládí např. příběh o tom, jak jako dítě dostala od císaře Josefa tolar, o cestě z německého města do rodného poté, co jí zemřel manžel Jiří. Co měsíc to nějaký obyčej, zvyk nebo událost, která k němu neodmyslitelně patří.

Po delší době se Jan dá k učení k panu myslivci Beyerovi a jeho syn Orel si vezme Adélku. Babička nakonec zemře, ale její památku uctí spousta lidí, protože ona je milovala jako svá vlastní vnoučata, a tak i oni milovali ji.

Úryvek z knihy:

Když jim panímáma naložila po buchtách, odklidily se za stodolu; tam o ně babička starost mít nemusela, tam si házely míčem, hrály na koně, na barvy a podobné hry prováděly. Čekali tam na ně vždy už jedni a ti samí společníci, šest dětí to, jeden menší než druhý jako píšťaly u varhan. Byly to děti z pazderny nad hospodou; otec jejich chodil po okolí s flašinetem, matka na ně prala a záplatovala a podělkovala za kousek stravy. Neměli svého jmění více než těch šest pandurů, jak jim pan otec říkal, a trochu té muziky. Navzdor tomu nebylo ani na dětech ani na flašinetláři a jeho ženě vidět jakou nouzi; děti měly tváře jako slabikáře a mnohý den vycházela z pazderny vůně, že se až okolojdoucím laskominy dělaly, a když děti s mastnými, lesklými ústy ven vyšly, mysleli si sousedé: "Copak to Kudrnovic pekou?" - Jednou přišla Mančinka od Kudrnů a vypravovala panímámě, že jí dala Kudrnová kus zajíčka, ale to že byla taková dobrota, že to ani vypovědít nemůže, zrovna jako mandle.

"Zajíce," myslila si panímáma, "kdepak ho vzali, snad nechodí pytlačit Kudrna; ten by si posvítil." Přišla Cilka, nejstarší děvče Kudrnovic, na tácky; to děvče mělo vždy co chovat, poněvadž měli každý rok maličké, a panímáma hned se jí ptala: "Copak jste měli dobrého k obědu?" - "I nic; jen bandory," odpověděla Cilka. - "Cože nic, co bandory; vždyť povídala Manča, že jí dala vaše máma kus zajíčka, že byl tak dobrý?"

"I panímámo, to nebyl zajíček, to bylo kousek kočky. Tatíček ji dostal na Červené Hůře, byla tlustá jako vepř, maminka vypekla z ní sádlo a tatík bude se jím mazat. Kovářka mu to radila, když začínal kašlat, aby nedostal souchotě."

"Spaste duši! Ono to jí kočky!" zvolala panímáma, s ošklivostí si odplivnouc. "Och, kdybyste věděla, panímámo, to je dobrota! A veverky jsou ještě lepší. Také přinese někdy tatík vrány, ale na těch si nepochutnáme. Tuhle jsme měli dobře; děvka ve dvoře zardousila husu a pak nám ji dali. O maso nám není zle, někdy dostaneme ovci, i někdy i prase, když dostane závrať a musí to šafář nechat zabít; jenže škoda, když se k tomu tatík netrefí, oni to..." Ale panímáma přetrhla děvčeti řeč řkouc: "Jdi mi, jdi mi, fi, až mne zima pochází! - Mančo, ty bezbožná holka, jestli mi budeš ještě jednou jíst zajíčky u Kudrnů! Hned se mi jdi umýt, ať mně nic do ruky nebereš," takovou vedla panímáma, vystrkujíc Cilku ze dveří.

Mančinka plakala, ujišťujíc matku, že byl zajíček dobrý, a panímáma pořád se uplívala. Pan otec přišel a slyše, co se stalo, zatočil pikslou v prstech řka: "Co se durdíte, panímámo, kdoví po čem děvče bude tlusté! Proti gustu žádný dišputát! Kdoví jestli já sám se jednou nepozvu na dobrou veverku!" šklíbil se pan otec.

Znaky díla:

Tato novela je na pomezí realistického a romantického díla, zachycuje venkovský svět a panský svět, ukazuje tak sociální rozdíly, jsou zde popisné pasáže, vychází ze skutečnosti (ze života B. Němcové), upozorňuje na vesnické předsudky a babička je typickou hl. postavou - znaky realismu. Ukazuje vztah mezi lidmi a přírodou, idealizuje tu trochu vztah mezi kněžnou a poddanými, zvyky a obyčeje nás doprovází dílem - znaky romantismu.Hlavní myšlenkou je láska a úcta k moudrosti a stáří. Je zde zachycený folklor. Jazyk je velmi bohatý, knižní - přechodníky, archaismy, jiná syntax ( slovesa na konci - germanismus). Kompozice je kombinovaná (chronologie; retrospektiva - Bára vzpomíná na Babičku; a paralela - život Viktorky).