Ivan Olbracht: O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách

Obsah díla:

O ptáku, který přesvědčoval

Na jednom kopci žilo několik opičích rodin. Jednoho studeného dne se rozhodly, že si udělají oheň, jak to viděli u pastevců, nevěděly ale, jak se to dělá.

Tu jeden opičák viděl v křoví svatojánskou mušku. Lapil ji a přinesl v hrsti opicím. Ty na ni naskládaly roští a začaly foukat, až se jim nadýmaly tváře.

Když pták, který seděl nedaleko na stromě, uviděl jejich počínání, zakřičel na ně: „Nenamáhejte se! To není jiskra, ale svatojánská muška!“ Šel okolo člověk a řekl ptákovi: „Nech je, ty nepřesvědčíš.“ Pták slétl až k opicím a chtěl je poučovat: „Tak si na to sáhněte! Vždyť to nepálí!“ Ale jeden opičák se po něm ohnal rukou a zabil ho. Opice dál foukaly a ani si mrtvého ptáka nevšimly.

Kdybys za pravdu i život dal, tupec svou mlít bude dál.

O pobožné kočce

Kachna si postavila hnízdo, a když se jí vylíhla mláďata, odešla s nimi a dlouho se nevracela. V jejím hnízdě se zabydlel zajíc. Když se kachna po čase vrátila, hádala se se zajícem, komu hnízdo patří. Rozhodli se, že půjdou k soudci – k pobožné kočce, o které si mysleli, že nikomu neublíží.

Kočka, když je uviděla, dělala, že se modlí. Poslouchala je pozorně, pak řekla, že už je stará a špatně slyší, že mají jít blíže. Přišli tedy k ní blíž, pobožná kočka sekla po kachně tlapou, zajícovi skočila do týla a bylo po nich.