Po Žernovském kopci nahoru kráčí pět poutnic; je to babička a panímáma, Kristla, Mančinka a Barunka. První dvě mají bílé plachetky přes hlavu, nad obličej jako stříšku stáhnuté; děvčata kulaté klobouky. Také si sukničky vykasaly jako Kristla a starší ženy a na zádech nesly si malé ranečky, v nichž měly potravu. "Mně se zdá, že slyším zpěv," řekla Kristla, když došly na vrch kopce.

"Já také slyším."

"Já také," ozvaly se děvčata; "pojďte rychle, babičko, aby nám neutekli," pobízely babičku a chtěly se pustit do běhu. "I vy bloudkové, když vůdce o nás ví, nepůjde bez nás," zdržela je babička a děvčata upokojeny kráčely s ostatními stejným krokem. Na vrchu pásl ovčák ovce a zdaleka je pozdravoval. "Nezmoknem, Józo?" ptala se ho panímáma.

"Buďte bez starosti, do pozejtří to vydrží. Vzpomeňte i na mne s otčenáškem. Šťastnou cestu!"

"Dejž to pánbůh, vzpomeneme."

"A babičko, jakpak to Józa ví, když má pršet a když má být hezký čas?" ptala se Barunka.

"Když má pršet, tu lezou červíci ze země k vrchu a vyrývají budky; černí štíři (mloci) vykukují z děr, ještěrka se ale schovává, i pavouk, a laštovičky lítají až u samé země. Ovčáci jsou celý boží den venku, a když nemají co dělat, tu oni ta zvířátka pozorujou, jak to žije a tyje. Nejlepší můj kalendář jsou hory a obloha. Podle jasnosti hora barvy oblohy poznám, kdy nastává pěkný, kdy špatný čas, kdy větry, kroupy a sněhy přijdou," doložila babička.

U žernovské kapličky stojí houf poutníků, muži, ženy i děti, nejedná matka nese si dítě v peřince s sebou, by je obětovala matce boží a buď zdraví ztracené, buď štěstí pro ně vyprosila.

Obsáhlá novela z vesnického prostředí. Božena Němcová psala toto dílo v nejtěžších chvílích svého života.

Idylické vzpomínání autorky na své dětství a na svou babičku.