Božena Němcová: Chudí lidé

Doba děje: V období života Boženy Němcové

Místo děje: Nejmenované malé městečko pod Krkonošemi

Postavy:

Mladá autorka; Jakub – mladý muž, který se vzdá myšlenky na spravedlivou pomstu poté, co mu umírá jeho milá; rodina Martoňovic – dříve bohatá, nyní po bankrotu

Obsah díla:

Božena Němcová popisuje svůj pobyt v jednom městečku nedaleko Krkonoš v kupecké rodině Hlouškových. Od svého známého se dověděla, že lidé v této obci jsou špatní a nevzdělaní. Po příjezdu ale vidí, že to není pravda, neboť zde jsou lidé i špatní i dobří.
Autorka popisuje vztahy mezi obyvateli a zjišťuje osudy některých z nich. Poznává obětavého Jakuba, který pomáhá rodině, která v minulosti byla velice bohatá a hodně jemu i jeho rodině uškodila. Původně toužil po pomstě, ale na vojně byl ve Veroně, kde se seznámil s mladou dívkou, do které se také zamiloval. Byl však převelen na jiné místo, a tak ji musel opustit. Když se pro ni po pár letech vrátil, byla již mrtvá. Pod jejím vlivem nebyl schopen se pomstít zbohatlé rodině Martoňů, která připravila jeho sestru o rozum tím, že ji využívala jako cvičenou opici. Dokonce nejmladší a jediné slušné dceři Martoňových pomůže tím, že jí, přestože je chudý, tajně věnuje své naspořené peníze.

Úryvek z knihy:

Jeden ale z mých kamarádů, co jsme v jedné světnici byli, jakkoli střízliv byl pokojný a mírný, v opilství býval ten neprotivnější člověk. Nebylo pak s ním k obstání. Také ten se opil a nedal pokoje. Jdeme domů okolo kláštera františkánského, který jest ale zrušen. V jednom arkýři z vnějších zdí mezi stromovím – neboť okolo kláštera je všude stromoví jako v zahradě – ve výklenku před kapličkou panny Marie, kamž se chudý lid, zvláště ženské, chodí podvečer modlit, viděli jsme klečet osobu. Bylo to děvče ze sprosté třídy lidu, jak bylo viděti dle kroje.
„Pojďte, podíváme se té holubince do očí, je-li hezká!“ zvolal jeden z vojáků; byli jsme čtyři.
„Jen jděte svou cestou a dejte jí pokoj. Vidíte, že se modlí,“ povídám; byli všichni více méně opilí; já byl sice vesel, avšak při rozumu.
„A co ty nám budeš poroučet? Já si nedám od tebe poroučet; a já se na ni podívám!“ vykřikl ten, o němž jsem pravil, že v opilství rád sváry měl, a hned také směřoval ke kapličce. Děvče jak slyšelo za sebou křik, přežehnalo se, rychle vstalo a chtělo odejít; ale voják jí nadběhl a chytil ji za ruku.
„Hned ji pusť, sice ti ruku urazím!“ křikl jsem a v tom okamžení ho děvče druhou rukou do tváří uhodilo, až zavrávoral a ji pustil. Druzí vojáci chtěli ji chytit. Já ale se postavil před ně a děvčeti řekl jsem, by uteklo, což si dvakráte říci nedalo. Nyní se ale pustili vojáci do mne, a byli by mne snad více ještě zranili, kdyby se k tomu nebyli trefili dva naši poddůstojníci, kteří též z nějaké zábavy se vraceli. Ti tomu učinili konec. Mně chlípěla krev z hlavy i ruky. Poněvadž se na to muselo přísně dohlížet, aby se nezavdala příčina se strany vojska k jakékoli žalobě obecenstva, a že já tomu zabránil, a poněvadž viděli, že já opilý nejsem, trestu jsem ušel; druzí ale byli trestáni. Než já měl kolik dní co dělat, než se mi rány zahojily. Posud mám jizvy. Ty dni, co jsem strávil v nemocnici, byly nepokojny. Zdálo se mi vždy o nebožtíku otci, že mne kárá, o kapličce a o děvčeti.

Znaky díla:

Povídka, která popisuje stav na venkově v duchu realismu. Jazyk je spisovný, starší, knižní výrazy. Vypravováno v ER-formě.