A uprostřed těch bojů nadešly prázdniny.
Pro Pavla a Ludvu dopadlo vysvědčení ve škole příznivě. Rodiče, kteří již dloho předtím uvažovali o jejich přání, povolili jim táboření v Jezerní kotlině.
Hoši si nabrali zásob, co unesli, aby s nimi pokud možno nejdéle vydrželi a nemuseli se vracet pro nové. První den vezli své věci dokonce na zelinářském vozíku, který si vypůjčili od kupce.
Splnilo se jejich dávné přání, viděli noc v Jezerní kotlině. Spatřili její útesy v záři vycházejícího měsíce, koupali se v jezeře za večerního šera. Již nemuseli spěchat domů, když červánky dohořívali na západě.
Stavba srubu teď rychle a pěkně pokračovala. V překladišti měli i dlouhá stará prkna, vyžebraná z rozbourané ohrady. Z nich udělali střechu.
Celá dlouhé dny nosili materiál po krkolomných stezkách a po Můstku smrti do Jezerní kotliny. Často byla ta práce skoro nadlidská. Ale pevná vůle mít srub sílila oba hochy.
Oháněli se kladivy i pilou a radost z přibývajícího díla jim dodával náladu.
Nejtěžší bylo dostat z překladiště dva balíky dehtovaného papíru, nejdražšího materiálu, který museli pro stavbu koupit. Potřebovali ho na pokrytí střechy.
Pavel byl udivený a nadšený Ludvovou horlivostí a vytrvalostí.
„Musí to být do týdne!“ říkával Ludva. „Nebudeme přece stavět celé prázdniny!“
Stavba byla však i s vnitřním zařízením hotová až dvanáctý den prázdnin. Nebylo to možné udělat dříve!
Ve srubu měli hoši i primitivní kamna na vaření, s komínem, který vyústil vysoko nad střechu plechovou rourou.
Slamníkové povlaky si hoši nacpali usušenou trávou. Vypůjčeným srpem ji hoši na úbočích Jezerní kotliny nažali tolik, že se jim do slamníků ani nevešla.
Dobrodružná povídka o mladých chlapcích.