„Ach, Elško, vy jste ještě taková hodná, jako jste bývala, ale jste ještě hezčí; kdyby to nebyl hřích, řekla bych, že jste podobná k Panence Marii na našem oltáři.“

„Ale jdi, co to mluvíš?“ okřikla ji Elška - nikoli ale přísně, „ty mi lichotíš.“

„Bože chraň, mluvím, jak srdce velí. Já se nemohu pohledu na vás nasytit,“ upřímně, řekla Bára.

„Milá Báro, kdybys přišla do Prahy, tam je pěkných děvčat!“

„Ještě krásnější než vy?“ divila se Bára.

„Baže krásnější,“ vzdychla Elška.

„Jsou hodní lidé v Praze? - Je tam krásně? - Líbilo se vám tam?“ ptala se po chvíli Bára.

„Ke mně byli hodní všichni, tetinka, učitelka. všechny mě rády měly. - Ráda jsem tam byla mezi nimi, ale také se mi stýskalo po vás a přála jsem si, abys tu u mne byla. Ach milá Báro, tam je tak krásně, že si to ani pomyslit nemůžeš! - Když jsem viděla Vltavu, zámek, krásné kostely, velikánské domy, zahrady, - strnula jsem. A lidu chodí po ulicích jako o procesí, někteří vystrojení i ve všední den, jako by svátek byl, kočáry jezdí ustavičně, hluku a zvuku, že neví člověk, kdo je s kým. - No, počkej, až přes rok pojedeme tam spolu na pouť,“ doložila Elška.

„Co bych já tam činila, lidé by se mi vysmáli,“ mínila Bára.

„Nevěř tomu; tam si na ulici jeden druhého nevšimne, jeden druhého nepozdraví.“

Povídka Divá Bára je na pomezí mezi romantismem a realismem. Ačkoli časově zapadá do romantismu a jeho znaky v díle nalézáme, autorka ukazuje také sociální rozdíly, nešvary venkova jako pověrčivost, mastičkářství nebo pomlouvačnost.