Eugene Ionesco: Plešatá zpěvačka

Doba děje: autorova současnost

Místo děje: dům na londýnském předměstí

Obsah díla:

Manželé Smithovi sedí v pokoji, pan Smith si čte noviny a paní Smithová vede dialog. Autor zdůrazňuje, že je vše anglické - pokoj, křesla, večer, dýmka, noviny, krb, ponožky, ticho, hodiny, údery hodin.

PANÍ SMITHOVÁ: Hle, je devět hodin. Snědli jsme polévku, rybu, brambory na slanině, anglický salát. Děti pily anglickou vodu. Dnes večer jsme dobře pojedli. To protože bydlíme poblíž Londýna a jmenujeme se Smithovi.

Manžel ji neposlouchá a pokračuje ve čtení. Až po chvíli začne reagovat a zahájí absurdní rozhovor, například o rodině, ve které se všichni členové jmenují Bobby Watson a jsou obchodní cestující. Služka Mary uvede manžele Martinovi. Smithovi odejdou, aby se upravili. Martinovi se posadí a po chvíli začnou nesměle hovořit. Pan Martin poznamená, že má pocit, že dámu již někde viděl. Oba přemýšlí, kde by se mohli potkat. Dojdou k zjištění, že bydlí ve stejném domě, ve stejném bytě a jsou manželé. Poznamenají také, že oba mají dceru Alici, která má jedno oko bílé a jedno červené. Přivítají se a přestanou vnímat okolní dění. Služka Mary komentuje situaci.

MARY: Elisabeta a Donald jsou nyní příliš šťastni, než aby mě mohli slyšet. Tak vám mohu svěřit jedno tajemství. Elisabeta není Elisabeta a Donald není Donald. Tady máte důkaz: dítě, o kterém mluví Donald, není dcera Elisabety, není to stejná osoba. Donaldova dcerka má jedno oko bílé a druhé červené, stejně jako dcerka Elisabety. Ale zatímco Donaldovo dítě má bílé pravé oko a červené levé, Elisabetino děcko má pravé oko červené a bílé má levé! Takže celý systém Donaldovy argumentace se zhroutí ve chvíli, kdy narazí na tuto překážku, která boří celou jeho teorii. Přes všechny podivuhodné shody náhod, které vypadaly jako definitivní důkazy, Donald a Elisabeta, jelikož nejsou rodiči stejného dítěte, nejsou Donaldem a Elisabetou. On chce věřit, že je Donald, ona chce věřit, že je Elisabeta. On chce věřit, že ona je Elisabeta. Ona chce věřit, že on je Donald. Oba se hořce mýlí. Ale kdo je Donald ve skutečnosti? Kdo je ve skutečnosti Elisabeta? Kdo má zájem na tom, aby trval tento zmatek? O tom nic nevím. Nepokoušejme se to vědět. Nechme vše tak, jak to je. (Udělá několik kroků ke dveřím, pak se vrátí a obrátí se k divákům.) Mé pravé jméno je Sherlock Holmes. (Odejde.)

Do pokoje se vrátí Smithovi, ale nikdo nemá co říct. Začnou tedy vyprávět „zajímavé“ příběhy o tom, jak spatřili muže na ulici, který si zavazoval tkaničku nebo o jiném (možná stejném), který seděl klidně v metru. Někdo zazvoní, paní Smithová jde otevřít, ale nikdo tam není. To se opakuje ještě dvakrát. Spolu s paní Martinovou dospějí k přesvědčení, že vždy, když někdo zvoní, za dveřmi nikdo není. Muži jim odporují, a když zvonek zazvoní počtvrté, jde otevřít pan Smith a za dveřmi stojí kapitán hasičů. Začnou záhadu probírat i s ním. Hasič se zeptá, jestli u Smithových nebo Martinových nehoří. Říká, že situace je špatná, protože nikde nehoří, je z toho smutný. Poté si vyprávějí anekdoty, které mají nesmyslnou pointu. Vstoupí Mary, která chce přednést verše. Manželé Smithovi nejprve nesouhlasí, ale ukáže se, že hasič se s Mary zná a dovolí ji recitovat.

MARY: Já vám přednesu básničku, tak souhlasíte? Báseň se jmenuje „Oheň“ a je na počest kapitána.
OHEÒ
Polykandry ozářily lesy
Kámen zachvátil oheň
Zámek zachvátil oheň
Stromy zachvátil oheň
Muže zachvátil oheň
Ptáky zachvátil oheň
Ryby zachvátil oheň
Vodu zachvátil oheň
Nebe zachvátil oheň
Popel zachvátil oheň
Oheň zachvátil oheň
Všechno zachvátil oheň
Zachvátil oheň, zachvátil oheň

Poté následuje jediná zmínka o plešaté zpěvačce.

HASIČ: Apropos, a co plešatá zpěvačka?
Všeobecné mlčení, nervozita.
PANÍ SMITHOVÁ: Češe si pořád stejný účes.

Další scéna je nejvíce nesmyslná, postavy deklamují konverzační fráze, které nedávají smysl. Dialog nabývá na intenzitě a agresivitě, absurdita se stupňuje a nakonec se všichni překřikují. V poslední scéně vše utichne, manželé Martinovi sedí stejně jako na začátku manželé Smithovi. Martinovi odříkávají repliky Smithových ze začátku první scény a opona zvolna padá.

Znaky díla:

● francouzské jednoaktové absurdní drama
● ústřední téma - prázdnota, nicota, nuda - vyplňovány nesmyslnou konverzací = tragédie řeči
● obraz soudobé společnosti - uzavřený svět osamělosti, stereotyp
● absurdita je životní pocit bezmocného člověka - vše postrádá smysl
● příčinou lidského nedorozumění se stává jazyk
● tzv. antihra, absurdní drama
● charakterizováno jako komedie, ale výchozí pocit není komický - pocit odcizenosti, neznáma
● zdroj - konverzační příručka angličtiny - nepřirozené věty, absurdní rozhovory
● návaznost na dadaismus
● otřepané fráze a klišé, devalvace jazyka - ztrácí sdělovací funkci
● postavy jsou jakoby zmanipulované, upadlé do nicoty, chybí psychologická motivace, pocity úzkosti (vliv existencialismu)
● dialog je pseudodialogem - neschopnost dorozumět se
● děj se odehrává v jedné místnosti a ve skutečnosti se nic zásadního neděje - minimalizace
● i titul je nesmyslný a nemá spojitost s dílem
● z francouzského originálu La cantatrice chauve přeložil Ivan Zmatlík

Můj názor:

Toto absurdní drama mě velmi zaujalo. Zhlédla jsem také tuto hru v podání českého divadelního souboru Kašpar, jejichž provedení bylo povedené, ačkoliv vynechali mou oblíbenou „nejvíc nesmyslnou scénu“. Absurdní drama (a avantgarda obecně) není v mém okolí příliš oblíbeno, ale mě velmi oslovuje.